Útulné a rodinné divadlo Polárka uvedlo poslední premiéru své letošní sezóny Všude dobře, doma nejlíp. Téměř ve všech inscenovaných kusech se ukázalo, že hrát pouze české tituly někdy k úspěchu stačí. Také s nesmrtelným Nezvalovým dílem, Manon Lescaut, se na malém jevišti odehrává velké divadlo. Tentokrát v režii Anny Petrželkové, známé v tomto divadle například díky inscenaci Starořecké báje a pověsti.
Různorodost příznačná pro postavu Manon se promítá také do celkového pojetí inscenace. Opona nejdříve odkrývá kabaret, do kterého je celá inscenace stylizována. Ženské postavy vystupují ze zlaté opony, v lehkých šatech tančí a předvádějí téměř gymnastické kusy. Do reje se zaplétá rytíř de Griex, který právě zapíjí svůj budoucí život, který má strávit v pustých zdech kláštera. V tu chvíli však přichází rozverná, marnivá, krásná Manon (Jana Pánská). Stejně jako je výrazná na jevišti v růžové sukýnce mezi černými postavami, je nepřehlédnutelná i pro samotného rytíře. Z dynamického pojetí přechází inscenace do intimity, která se opět mění v rytmický rej (v přítomnosti Duvala). Stejně tak chvíli inscenaci doprovází muzikálové písně a v další moment jen tichý zpěv Julie Goetzové stojící opodál. Nezvalův jazyk a ladnost jeho veršů jsou zachovány.
Tyto změny probíhají za doprovodu konferenciéra Jiřího Krupici, postavy ve smokingu, tiše splétající intriky. Také se ocitáme na několika místech, prostor je však vždy tvořen multifunkčními pohyblivými panely, které umožňují i přes svou jednoduchost vytvořit mnoho prostorových variant. Slouží jako stěny, zrcadla, stůl, zpovědnice… Je možné jimi procházet i se za ně skrýt. Díky nim se také lehce přesouváme z jednoho sídla na druhé.
Ve všech rolích se prostřídá jen pět herců. Ženská převaha zde naplno odpovídá pojetí této hry – žena v množném čísle. Ta je totiž symbolem krásy, pohybu, žena je důvodem, proč muži trpí a pak se zase smějí. Žena může být i velmi snadno mužem. Tato záměna se zde ukázala být v případě herečky Šárky Šildové v roli kulhajícího Tibera a Julie Goetzové jako pupkatého Duvala (s knírkem, dlouhými pařáty a výrazným chraplákem) více než dobrý nápad. Obě svůj úkol zvládly tak, že nebýt některých typicky ženských rysů, ani si nelze všimnout, že nejde o muže.
Stejně jako kdysi očarovalo Nezvala kouzlo sentimentálního románu A. F. Prévosta, uchvátí Manon i dnes v tomto lyrickém a zároveň komediálním pojetí Polárky. V programu se dočteme, že láska je nikdy nekončící kabaret. Na konci měl ale člověk pocit, že závěrečný výstup je až příliš natažen. Navždy platný je ale rozpor mezi bohatstvím a láskou a touha žít na jiném místě. Tam, kde nejsou žádní Duvalové. A také, řečeno jazykem tvůrců inscenace, láska může být labuť, ale může mít také parohy.
Divadlo Polárka – Vítězslav Nezval: Manon Lescaut. Režie: A. Petrželková, dramaturgie: R. Toman, výprava: Z. Štefunková Rusínová, hudba: T. Kelar, produkce: B. Krchňáková, hrají: J. Pánská, Š. Šildová, J. Goetzová, J. Krupica a V. Vítek Premiéra 11.6. Psáno z reprízy 21.6.