Orestovaný Orestek

Orestek v šatičkách: „Jsem holčička.“ Malý kluk se i po porodu topí v plodové vodě. Orestek, který přišel o záchranné rukávky. Orestek, po kterém nic nezůstane. Nástroj vraždy v rukou osudového rodinného prokletí Átreovců, nebo v rukou sestry Elektry? Dvě děti si hrají ve jménu spravedlnosti na pomstu, stejně neukojeně jako se jejich matka miluje s vrahem jejich trpkého otce.
 

Dramaturgicko-režijní koncepce inscenace Divadla Na zábradlí odkazuje především k textu Orestei – Agamemnóna, do něhož jsou implantovány citáty z další desítky textů (např. Iliada, Hamlet, Macbeth, Dvojí jazyk W.Goldinga, Mayenburgova Tvář v ohni) a vytváří tak zdrobnělinu velkolepé antické tragédie. Řecká skéné je znázorněna jakýmsi umakartovým segmentem, jehož součástí jsou trůny vyrobené z kusu vany i s odtokem či enkykléma – neonově zelený exit svítící nejen zavražděným na cestu. Důležitou součástí vanového království, rodinné koupelny, či chcete-li prádelny špinavého prádla, je také pračka. Erotická pomůcka neukojených žen v čele s Klytaimnéstrou a čistička Orestkových slipů.
 

Další odbožštění známé předlohy probíhá vedle textové úpravy a svérázné scénografie také prostřednictvím kostýmů. Postavy jsou oblečeny do domácího, do šatů ušitých z chlupatých přehozů pohovek, které namísto antiky odkazují spíše k letům devadesátým a pravěku. Zavraždění-hodná antierotičnost králů je vizuálně exponována ponožkami v sandálech a pletenou vestičkou Agamemnónovy šedivé taťkovitosti. Naopak nymfomanka Klytaimnéstra bezpočtem svých bradavek odkojila celou (antickou) civilizaci.
 

Na jedné straně je Orestek sympatickým uměleckým počinem, který se snaží ponížit antickou mytologii na rovinu dnešního člověka, jde o pokus, který se však chytá pudovosti, erotična a krvelačnosti s takovou vervou, že na straně druhé klesá do nepřehledné spleti obrazů, kde se motivace postav stává neuchopitelnou, padni komu padni, lítice usmíření nedojdou, stejně jako neprojde katarzí divákova duše.
 

Na jevišti chybí jak duch božské moci, tak i soudící chór, hybatelem Orestkových činů není osud, ale řád džungle. Nasnadě je otázka, proč měli inscenátoři potřebu vycházet z antické látky, když prostě a jednoduše mohli zinscenovat citované drama Mariuse von Mayenburga Tvář v ohni. Které poměrně dobře vystihuje atmosféru Orestka, smrad zakomplexovanosti hrdinného ega i jeho postprenatální šok, včetně až erotické fixace na sestru. Porod jako oheň, antický odkaz jako trauma evropské civilizace.
 

Ačkoliv je inscenace režiséra Jana Friče formálně nedotažená, upatlaná (v práci s hercem a prostorem, se zpívanými čísly), svou existenční přebytečností vypovídá o dnešním světě mnoho. Smažíme se.

Recenzi na Orestka naleznate také na blogu Divadelních novin.

Komentáře k článku

Nový komentář