Dovolím si tvrdit, že snad každý dospělý divák alespoň jednou absolvoval nějaké to více či méně zdařilé představení Našich furiantů, nebo byl alespoň ve škole donucen se s tímto dílem seznámit, a tak mohl snadno nabýt dojmu, že už jej prostě nemůže v ničem překvapit. Kdo by přicházel na Naše furianty v provedení pražského Divadla v Dlouhé s podobnou předpojatostí vůči klasice a jasnými představami, co jej čeká a nemine, bude jistě příjemně překvapen, že se k této notoricky známé povinné školní četbě dá po více než sto letech inscenování přistupovat zase trochu jinak.
Režisér Jan Borna se se svým inscenačním týmem vyhraňuje vůči častým předcházejícím romantizujícím způsobům inscenování a zvolil odlišnou cestu, na níž toto realistické dílo odromantizovává a odpoetizovává.
Úvodní sborový zpěv lidové písně, kdy jsou na scéně přítomni všichni obyvatelé vesnice, se stává výstavou už od prvního pohledu prapodivných vesnických figurek. Celá Fialova rodinka působí „kapánek za míň“, Fiala (Martin Matějka) je přitakávač a provokatér pod pantoflem své opět těhotné přidrzlé ženy od rány (Michaela Doležalová), která jako by razila heslo, co nejde křikem, musí jít ještě větším křikem. A jejich obzvláště prostoduché dceři Kristýně (Klára Sedláčková-Oltová) s odranými koleny a věčně povytaženou sukní, kromě koordinace myšlenek dělá evidentně problém i koordinace pohybů. Starosta Dubský (Miroslav Táborský) působí na první pohled klidně, nesměl by se ale dostat do společnosti neustále rozparáděného prvního radního Buška (Miroslav Hanuš). V hospodě každému z rodů patří jeden stůl a pouze podle momentální situace se členové rodin mohou mezi sebou přátelsky družit, v opačném případě zasáhnou hlavy rodin a sedánky rozpustí, což platí především v případě do sebe zahleděného páru Verunky (Helena Dvořáková) a Václava (Jan Meduna). Samozřejmě nechybí přátelé Bláha (Jan Vondřáček) s Habršperkem (Pavel Tesař), dva nepostradatelní chlubilové, co všude byli, všechno viděli a i kdyby nebyli a neviděli, rozhodně o tom ví nejvíc.
Ani jedna z postav není v žádném případě idylická, každá z nich má své mouchy a své vrtochy, v některých případech naddimenzované do groteskních poloh, což je ve spojení se situační komikou – řečí Šumbalova koníčka – sázkou na šťastnou kartu. Každý obyvatel vesnice brání především své vlastní zájmy vždy připraven k odhazování svršků na znamení zuřivosti a provokace ke rvačce, která jediná může uzavřít hádku (a že se navysvlékají a naoblékají!). Jakákoliv malebnost této vesničky tak vzala jasně za své a nahradila ji převážně přízemnost a syrovost prudkých a výbušných lidí. Jakmile se však ocitne vesnice v ohrožení požárem, bez meškání se všichni občané na poplach shlukují jako jeden muž a vzorně zastávají své funkce ve sboru venkovských dobrovolných hasičů, byť se jedná o planý poplach způsobený jen objevením paličského lístku. Oblékají požárnické uniformy, pod stoly hospody rozvinují hasičské hadice.
Inscenace plná komického velkohubého šosáctví má plynulý spád a to nejen díky scénografickému řešení šikmou, ale i díky neustále živému dění na jevišti.
Na poetiku inscenace si divák snadno zvykne a jen v něm roste očekávání dalších zážitků, které mu přinesou následující scény.
Divadlo v Dlouhé – L. Stroupežnický: Naši furianti. Úprava Miroslav Macháček, Jan Borna; režie Jan Borna, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Petra Goldflamová-Štětinová, hudba a hudební nastudování Milan Potoček, režijní spolupráce Miroslav Hanuš, Jan Vondráček, dramaturgická spolupráce a asistent režie Barbora Futerová. Premiéra 15. ledna 2011, psáno z reprízy 15. září 2011.