Náměstí před Divadlem Andreja Bagara připomíná nádražní halu. Skupiny lidí se kupí v různých jeho koutech, staří, mladí, nejmenší, odněkud se ozývá hudba, o kousek dál podávají občerstvení a nade vším čas od času proletí reprobednou zesílené osamocené slovo, útržek věty nebo pár tónů písně. Jsou dvě hodiny odpoledne 23. septembra a začíná 20. ročník festivalu Divadelná Nitra. Co mě mate, je ale ta nádražní atmosféra. S kufříkem na kolečkách v minisukni si připadám nepatřičně mezi skupinami pokřikujících dětí, stánkaři s domácím medem a obyvateli Nitry, kteří se jen tak procházejí po náměstí, posedávají na vysokých schodech nebo v přilehlém parčíku. Když vcházím do budovy divadla, cestu mi přehrazuje na zemi ležící jedovatě zelená trubka (jeden z vizuálních prvků festivalu, který se v prostoru náměstí i budovy opakuje několikrát), po které se plazí batole. Nemá s trubkou problém, zatímco já přes ni pracně vleču svůj trapný kufřík. Něco je špatně, letí mi hlavou. Vždycky mám v blízkosti divadla pocit, že do něj „patřím“ nějak víc než lidi okolo, protože ho přece studuju, píšu o něm, jezdím na festivaly, dělám ho... Divadelní prostředí je voda, ve které se pohybuju jistě, zatímco „obyčejní smrtelníci“ často neví, co si tváří v tvář divadení realitě počít.
Tady na nitranském náměstí jsem ale evidentně navíc já.
Na hlavním pódiu právě probíhá koncert. Zní to jako běžný pop-rock, navíc je slyšet, že zpěvák má jisté rezervy: občas mu něco ujede a výslovnost angličtiny rozhodně není bezchybná. Jdu se podívat, schválně kolik lidí si v tak brzkém odpoledni přišlo produkci poslechnout. U pódia zažívám hned dvojí šok. Poprvé když zjistím, že na lavičkách a v okolí posedává úctyhodný dav místních (na přítomnost festivalových hostů to podle věru nevypadá), baví se a povzbuzují, podruhé když si všimnu, že frontmanovi skupiny nemůže být ani deset let, protože kdyby z něho nesršela taková sebedůvěra a energie, nebyl by na pódiu skoro ani vidět. Basák, klávesista a bubeník jsou jen o málo starší. To, co produkují je ale skvělá hudba, podobná té, kterou hrají moji kamarádi, vysokoškoláci, po třech čtyřech letech společného účinkování. No wow...
Vrstevníky nadšeně podporují mimo jiné děti ve žlutých čepičkách, které se pak se mnou v průběhu celého odpoledne plynule přesouvají od jedné divadelní atrakce ke druhé. Podle černých triček s nápisem Darujem ti tulipán odvozuju, že to jsou účastníci workshopu, který každoročně provází začátek Divadelné Nitry – workshopu, na kterém se při tvořivých aktivitách a sledování divadla potkají zrakově postižené a zdravé děti z Bratislavy a Nitry. Nejen díky nim vypadá náměstí před divadlem tak živě, nejen díky nim mají všechny produkce takový úspěch a živou odezvu.
Představení, která během pátečního odpoledne oživila nitranské centrum, byla totiž bez výjimky velmi dobře dramaturgicky zvolená, aby obstála ve venkovním prostoru, v konkurenci stánků se suvenýry a občerstvením, v situaci, kdy se objeví technická nebo povětrnostní nepřízeň osudu. Ján Haruštiak z Harry Theatre se například ve své loutkovo-herecké one-man show O ježibabe Klotilde musel neustále potýkat s poryvy větru (já zase s vosami, které se mi neustále strkaly do kofoly), s dětmi, které padaly z laviček nebo mu lezly za scénu, nebo s vynechávajícím mikrofonem. Nezdálo se ale, že by ho to vyvádělo z míry – mezi hraním zvládal komandovat děti, házet vtipné bonmoty směrem ke starším divákům (jako ježibaba při shánění ježidědka: Použiji ženské zbraně – dědolapku!) a ještě opravovat padající scénu („To, co jste teď viděli, jste jakože neviděli, protože to máte vidět až za chvíli.“).
Stejně tak díky energizujícímu hudebnímu doprovodu, vtipným gagům a neobvyklé scénografii bitvu s venkovním prostorem vyhrál Michael Romanyshyn se svou company a s kolegy z Divadla Archa, i když ti už trochu bojovali s použitím ozvučení (málo naplat, když už tam ten mikrofon je, nejlepší je ho používat pořád nebo vůbec, něco mezi je blbé jak pro hercův hlas, tak pro divákovu možnost něco slyšet). Jejich zpívaný komix Kde domov můj je nanejvýš zábané divadlo, které přitom naprosto srozumitelně představuje dětskému divákovi problematiku multikulturnosti dnešní společnosti a speciálně problém přistěhovalectví (fungovalo to mnohem líp než inscenace Vertedance na podobné téma, kterou jsem od Archy viděla loni na Divadle Plzeň – možná právě proto, že tady se nikdo nesnažil o nějaké hlubokomyslné a komplexní uchopení problému).
Prostě... když jsem se z koncertu právě zmíněného „Romanyshynbandu“ musela přesunout do sálu divadla na zahajovací představení festivalu a následně na vyhlášení Dosek, bylo mi to skoro líto. Chtěla jsem si dál užívat atmosféru, kdy „obyčejní“ lidé, obyvatelé města, společně prožívají divadlo, dokonce se na performanci podílejí, kdy se umění prolíná s veřejným prostorem a oběma – prostoru i umění – se to líbí. Nic takového jsem ještě na podobném festivalu (viz třeba Divadelní svět Brno, který se o to zuby nehty snaží) neviděla. Takový začátek prestižního mezinárodního divadelního festivalu jsem nečekala, překvapení bylo pozitivní.