Není úspěch

Z inscenace Oskarase Koršunovase Gorkého textu Na dně je patrná zásadní změna pohledu na téma i prostředky jeho předvedení. Gorkij vykreslil postavy ubožáků, zlodějů, podvodníků, osob padlých na dno společnosti a shromážděných v městské noclehárně. Koršunovas a litevští herci se zabývají především existenciální situací postav, sociální rozměr jejich „dna“ je upozaděn (to je zdůrazněno také v programu). Na scéně není samovar, ruská kamna, žádné pryčny na spaní, nic nepřipomíná noclehárnu, dokonce ani „dno společnosti“. Koršunovas si vystačil s podlouhlým stolem pokrytým bílým ubrusem, lahvemi a kalíšky, ze kterých herci pijí vodku, a také ji nabízejí divákům. Pokud by zde nebyly vyslovovány zásadní věty a otázky o člověku a vedeny polemiky o jeho tuzemské situaci, připomínalo by celé uspořádání symposion. Toto „zasedání“ v litevské inscenaci není hostinou, natož poklidnou či bujarou rozpravou přátel mezi přáteli (kterou případně naruší nezvaný host). Zde se především pije a mluví čelem k publiku (čili publikum je host pozvaný a vyzvaný), jemu jsou tyto věty adresovány, má pozorovat. Myslím, že se zde dosahuje pro dnešek velmi důležitého vztahu. Nemluví proti nám (ačkoli jsme tváří v tvář), ale k nám a s naší účastí. Diváci-pozorovatelé jsou tím, chtě nechtě, zapojeni do situace sympatizování s nuzotou a bídou.

V poměrně malém a mělkém scénickém prostoru poutá divákovu pozornost displej se smyčkou opakujících se úryvků či jednotlivých slov z textu. S nadsázkou lze tento Gorkého text a Koršunovasovu inscenaci přirovnat k tomuto displeji. Nic zásadního se neděje, člověku se mluví, člověk zde nejedná, mikropříběhy bosáků se vzájemně střídají a prostupují, závažné výroky střídají opilecké žvásty či osamělá slova bez významového kontextu. Gorkij pochopitelně pracoval s kontrastem výroků o bytí člověka a kontextem promluv, nuzné prostředí funguje jako posílení autorovy pesimistické filozofické výpovědi o situaci člověka ve světě. „Dno“ je jiným místem, odkud lze mluvit k tomu, co je „nahoře“. Proto nejsou reálie a kolorit bídy tolik podstatné – Koršunovas přesně pochopil nadřazenost funkce pozice „na dně“ nad jeho konkrétní podobou. V litevské inscenaci není prostředí přesně lokalizovano, je to skutečný kout, místo, kde se dá „zašít před světem“, skladiště ubožáků a odkladiště nepotřebných lidí (Koršunovas se ovšem nezajímá, kdo, jaká síla je zde odložila). Scénický prostor doplňují řady beden od flašek, mapa Evropy na stojanu a plátno, kde jsou promítány diapozitivy z různých pustin světa. V Nitře ještě obnažil zadní, obitou tmavou stěnu Starého divadla. Místem, odkud mluví ti na dně, je divadlo samo, je to konkrétní prostor, či s nadsázkou řečeno herci obydlená zeď, konec divadla (jako by nebylo dále kam jít).

Pokud u Gorkého funguje noclehárna s bosáky jako „jiné“ místo, kde lze vyslovovat věty o běžném světě „nade dnem", u Koršunovase se tímto „jiným“ místem, soudím, stává scénický prostor hry.

Dalším důležitým, a pro současné (činoherní) divadlo snad obecně příznačným rysem je, zjednodušeně řečeno, posun od textu ke hře: Gorkého text se v prvé řadě stává výzvou k hraní a aktivitě na scéně, až ve druhé řadě je vykládán, komentován, aktualizován. Koršunovas v předchozí inscenaci Shakespearova Hamleta (2008) rozehrával dramatické situace textu a zároveň jej užíval k představování vlastního vnitřního tématu smyslu divadelní tvorby. Zde jde ještě dál. V Hamletovi bylo téma postavení člověka-tvůrce ve světě a jeho vlastní identity i světa, který tvoří, tlumočeno celým, kanonickým dramatem. V inscenaci Na dně se tlumočníkem a zároveň pokračovatelem tohoto tématu stává postava Herce. Pokud Koršunovasův Hamlet začínal řadou herců, sedících a líčících se před zrcadly, ve kterých se odrážely tváře diváků za jejich zády, Na dně sedí aktéři převážně čelem k publiku. Inscenaci Hamleta uvozovala otázka – rovněž na displej – Kdo jsi? V Na dně postavy sedí za stolem, mluví nebo mlčí a text displaye neustále opakuje sekvenci, kde mj. obíhá věta: Čeho se má člověk bát?
 

Otázka a téma identity tvůrce a člověka v tomto světě v inscenaci Na dně mi přijde daleko konkrétnější než v Hamletovi, ačkoliv soudím, že Koršunovas zde poněkud polevil v kompozici a tvárném postupu inscenování Gorkého textu. Přesto, zdá se mi, u divadla této orientace se čím dál více může stávat, že půjdeme do divadla pozorovat herce, uvidíme člověka a nakonec my sami - čili publikum a jeho identita – budeme předmětem společného objevování. Na inscenaci Na dně proto oceňuji způsob, jakým režisér zajistil, tj. stanovil konkrétní místo, jak vyslovovat věty o světě. O takovém divadle pak neplatí běžné věty o stvořeném (kouzelném, snovém) světě, stylizovaném obrazu (ze života …. ), spíše je koncem, rohem světa, než jeho protikladem či snad (kritickým) zrcadlem.

Nepochybuji, že jistota zastrčeného koutu se stolem a sklenicemi (herci jsou doslova u zdi, jako by nebylo dále kam jít) znamená, že dno se čím dál více stává našim obecným postavením. Jako by dnes – v době ekonomické krize, která na pobaltské země, myslím, dolehla velmi silně – existovalo jen „dno“ a „ještě ne dno“.
Riziko této inscenace spočívá rovněž v této konkrétní jistotě scénického prostředí a herecké akce. Některé momenty a motivy se mohou zdát banální anebo odbyté. Myslím, že se v důsledku zaměření na bytostnou situaci postav režisér nezabýval hierarchií otázek, resp. motivů, a rovněž ani prostředí. Není za tímto dnem ještě jiné dno? Nespoléhá se příliš na sílu herců a rádoby filozofické sentence vypreparované z textu a uspořádané - podobně jako u Gorkého – relativně bez ladu a skladu? Jsou ti, které přes hodinu pozorujeme a kterým nasloucháme, pozorovatelé zkázy, nebo její doklad, jsou svědci, účastníci nebo komentátoři? Inscenátoři pochopitelně nemohou poskytnout úplné odpovědi, ale tvrdím, že zde filozofické či existenciální hledisko není dostatečně podloženo sociálním či politickým stanoviskem a příliš se spoléhá na sílu či autenticitu výpovědi samé a hrozí vágností. Koršunovas přijímá Gorkého hru jako prostředek, jak představit znepokojivé myšlenky o světě a člověku a zkonkrétňuje své vlastní otázky identity současníka-tvůrce ve světě. Pořád jde zde ale určitý pořádek, který toto myšlení umožňuje, ať už je to pořádek Gorkého textu nebo pořádek divadla a divadelní konvence. Ten reflektuje pouze neurčitě. Obávám se, aby toto „vytváření života“, jak to nazvala kritička Marina Davydova (v programu), nevedlo k současné variantě estétismu. Každopádně Koršunovasovo divadlo je dokladem výsostného režijního myšlení, přestože v inscenaci Nad dně - oproti předchozím inscenacím – režisér použil výrazně omezené prostředky.
 

Koršunovas zde opět vědomě navazuje na svou inscenaci Hamleta, zdůrazňuje postavu herce a v závěru mu vkládá do úst ústřední monolog prince Hamleta ze začátku třetího dějství (Být, či nebýt …). Samotný intertextuální odkaz k Hamletovi i vlastní inscenaci mi nepřipadá zajímavý, nanejvýš potěšující (pro někoho možná pobuřující jako laciná, otřepaná filozofující tečka). Podstatnější je vlastní funkce tohoto výjevu v kontextu hry. Postavě herce, který hrál v Hamletovi Hrobníka a který svou sebevraždou v závěru posledního jednání hry - „pokazil písničku a oslavu“ - je zde dána možnost mluvit text hlavní postavy. (Můžeme spekulovat, že si tak smrtí, či po smrti vyplnil svůj sen a že ze dna mu bylo dáno být „nahoře“, v titulní čili životní roli). Postava prince Hamleta a jeho monolog ale nejsou jen symbolem pochybností, váhání a spílání ubohému světu, který nás obklopuje. Princ Hamlet také zastupuje neschopnost truchlit (jak v inscenaci rovněž zazní, Herec se – jako princ Hamlet – diví, proč herec, přicházející na Elsinor, věnuje své slzy Hekubě). Nerad bych nazval Koršunovasovu inscenaci „truchlohrou“, přesto myslím, že se režisér snaží, také tímto „hamletovským“ odkazem, stanovit dnešní možnost tohoto truchlení a umožnit společné porozumění jeho původu. Proto zde nejspíš nepředkládá stížnosti nad dnešním světem, ale sympatizuje s tím, kdo i přesto, že je v situaci „na dně“, potřebuje o světě mluvit. Z této situace pak, tvrdím, postupuje při režii Gorkého textu. Odtud by také měla být vedena další kritika jeho inscenace.

Otázka „čeho se má člověk bát“ je pochopitelně, tvrdím, hádankou. Odpovědět, doufám, můžeme takto: člověk se má bát.

Recenzi na Na dně naleznete také na Blogu Divadelních novin.

Komentáře k článku

Nový komentář