První nečinoherní představení, které bylo v Nitře k vidění, Dům jelenů (The Deer House), přivezla na festival belgická Needcompany. V Evropě je tento soubor dobře známý, jelikož se mimo jiné zaměřuje na tvorbu zájezdových produkcí. Dům jelenů je autorským projektem všestranného umělce Jana Lauwerse, jednoho ze zakladatelů Needcompany, který vznikl roku 2008 na objednávku salzburského Festpiele a je součástí trilogie Sad Face / Happy Face. Její první díl, Isabel´s Room, měl premiéru v roce 2004, druhý díl z roku 2006 The Lobster shop vznikl pro festival v Avignonu. Needcompany se z volného uskupení umělců, kteří podle slov jedné z jeho čelních hereček Viviane de Muynck „jednoduše chtěli dělat divadlo“, proměnila v multižánrovou platformu, na jejíž půdě vznikají nejen divadelní představení, ale také filmy, výtvarné instalace a videoart. Zakotvení v prostředí anglo-frankofonní Belgie s sebou nese jeden z hlavních znaků všech divadelních počinů tohoto uskupení, kterým je dvojjazyčnost – všichni herci v představení plynule přecházejí z angličtiny do francouzštiny (aniž by však toto střídání jazyků mělo nějaký snadno vysledovatelný řád).
Nedostatek řádu a nelineární způsob kompozice je ostatně jedním z distinktivních rysů tvorby Needcompany, ačkoli je třeba podotknout, že to samo o sobě nepředstavuje žádné unikum, naopak se jedná o jeden ze základních postupů postdramatického divadla, který v menší či větší míře uplatňuje velké množství současných režisérů. Výjimečnost práce Lauwersova souboru záleží spíše v tom, jakým způsobem tento asociativní způsob divadelního myšlení spájí s principem kolektivní tvorby a s mnohostí uměleckých forem použitých v jediné inscenaci. Impulsem pro vznik Domu jelenů byla reálná situace, kdy se jedna z hereček souboru v průběhu turné dozvěděla, že její bratr, válečný fotograf, byla zabit v Kosovu. V inscenaci se kromě této osobní zkušenosti údajně objevuje i množství dalších autobiografických motivů, které však z textu nevystupují jako osobní výpovědi, spíše se spolu s dalšími prvky slévají a tvoří propletenou síť významů (či jejich potencialit).
Kolektivnost výsledného divadelního tvaru má hned několik rovin. Za prvé je to samotnými herci proklamovaný způsob fungování souboru, který vnímá sám sebe jako jakousi velkou rodinu, jejíž každý člen svým osobním vkladem formuje společné dílo. Konkrétními „přínosy“ jednotlivých herců jsou kromě jejich osobních příběhů také jejich taneční, herecké a pěvecké schopnosti, jež jsou v inscenaci bohatě využívány: v představení se mluvené výstupy střídají s výrazovým tancem a různými kombinacemi obojího, dvakrát celý soubor (všichni herci jsou na jevišti přítomní neustále) společně zpívá. Především však kolektivnost díla dochází svého vyjádření v „mnohohlasnosti“ sdělení. Inscenace je úmyslně budována tak, že na jevišti často simultáně probíhá více akcí a divák tedy při nejlepší vůli není schopen sledovat všechny zároveň. Díky tomu je umocněna jeho role jako spolutvůrce představení, který dává akcenty na určité části celkové výpovědi tím, že sleduje určitou linii dění více než jinou.
Divák je vůbec v průběhu představení neustále nucen spolupracovat s herci na vytváření významů. To, co se na jevišti odehrává, není lineárně-narativní příběh očištěný od různých „ale“ a „co kdyby“. Když herečka Viviane v debatě s tvůrci prohlašuje, „it is not realism – it is a reality“, odhaluje základní myšlenku inscenace: lidský život je nepřetržitý sled příběhů, které prožíváme/vyprávíme/vnímáme a jejich zcizování – přemýšlení o nich, proč jsou, jak jsou, a jak by mohly být jinak. Tímto způsobem je konstruován i příběh válečného fotografa, který přichází do domu rodiny zabité ženy a setkává se zde s jejími válkou poznamenanými příslušníky, kteří chovají jeleny, aby utekli před tím, co je znepokojuje.
Právě na úrovni samotného příběhu a myšlenek, které se skrze něj sdělují, se však ukazují slabiny této inscenace. Tvůrci jako by se snažili prozkoumat najednou příliš mnoho témat: prožívání smutku, fungování úzce propojeného společenství, neexistenci jediné správné cesty, frustrace z válečného konfliktu, frustrace ze ztráty blízkého člověka, sebereflexi... Témat je příliš mnoho a na různé úrovni abstrakce, takže vzniká dojem přehlcenosti a místy až únavnosti více než dvouhodinové inscenace. Ačkoli v průběhu sledování samotného představení může divák frustraci ze sdělovaného kompenzovat zaměřením se na snově mámivou scénografii a na výborné výkony herců/tanečníků, na konci zbývá lítost nad tím, že inspirativní forma nebyla naplněna dostatečně přesvědčivým, nebo spíše dostatečně pointovaným a výrazněji formulovaným obsahem. Škoda je to o to větší, že Needcompany se zdá mít všechny předpoklady pro úspěšné zinscenování formálně i myšlenkově dotažené inscenace.
Recenzi na Dům jelenů naleznete také na Blogu Divadelních novin.
Needcompany – Jan Lauwers: Dům jelenů. Režie, text, scéna: Jan Lauwers, choreografie Needcompany, kostýmy Lot Lemm, světla Ken Hioco, Koen Raes, hudba: Hans Petter Dahl, Maarten Seghers kromě písně Píseň pro dům jelenů (Jan Lauwers), zvuk Dré Schneider.