Inscenaci Roberta Alföldiho maďarského Národního divadla Lovecké scény z Dolního Bavorska považuji za vrchol dosavadního letošního festivalového ročníku.

Německý dramatik Martin Sperr představil ve svém neorealistickém společensky kritickém textu z roku 1965 obraz surových poměrů německé vesnice krátce po skončení 2. světové války. Vesničané (s místním starostou a farářem v pozadí) se zde přes vzájemnou nevraživost spolčují k šikaně slabších jedinců a cizáků. Pomlouvají utečenkyni ze Slezska, vysmívají se místnímu bláznovi, mladému Rovovi, a všichni společně nenávidí homosexuála Abrama. Ten se stává obětí všeobecné zloby a zášti, je přistižen v objetí s Rovem a vesničany v podstatě dohnán k brutální vraždě snad jediné osoby ve vesnici, která jej měla ráda. „Buzík“ Abram je nakonec loven a uloven, vesničané tím také očistili svoje území od úchylek, ještě za to vyinkasovali odměnu od policie a vše končí oslavou.

Alföldi si zvolil pro uvedení Sperrova textu malírnu budapeštského divadla, diváky usadil do jejího středu na umělý trávník na jutové pytle a scény rozehrává podél všech čtyř stěn prostoru. Scéna je vystavěna převážně z konkrétních předmětů ve stylu naturalistického divadla. Rovněž herci a herečky tvoří své postavy v realistickém stylu, ale dosahují úžasné míry autenticity, sebekontroly, soustředěnosti a zároveň spontánnosti.

Samotná inscenace je velmi jednoduchá, Alföldi text inscenuje relativně doslovně, nejde o žádnou sofistikovanou intelektuální režii či kompozici mizanscén (a zdůraznil to rovněž na besedě po představení). Text je dostatečně surový a Maďarům rozhodně nedělá problém scény ještě vyhrotit. Nadávají si do sviní a pičibuzen, a když se vraždí, stříká hodně krve. Síla příběhu, doslovnost scénického konání a skvělé herecké výkony v neobvyklém uspořádáním prostoru dostačují pro fascinující zážitek. Herci upravují a melou skutečné maso, na scéně se autenticky seká dřevo a sekyrkou pak Abram zavraždí Tonku, dívku, která jej miluje a čeká jeho dítě, zuřivě seká do sáčku s krví, až je celý zastříkaný rudou tekutinou.
 

Alföldi zde vyhroceným naturalismem podává komentář k samotné konvenci naturalistického divadla 19. století. Podobně jako u Antoina zde na scéně visí skutečné maso, ale toto maso je také namleto a jako karbanátky usmaženo a divákům nabídnuto k snědku (tak tomu údajně bývá při budapešťských představeních, v provizorních festivalových podmínkách byly divákům nabídnuty během představení ugrilované klobásky). Takzvaná „čtvrtá stěna“ je jakoby převrácena naruby, divák je postaven do středu „obrazu“, který jej obklopuje. Herci příležitostně procházejí mezi sedícími diváky a také hrají v jejich středu. Nepohodlné usazení publika a vykázání diváků do středu scénické akce způsobuje, že se ocitají v pozici davu obyvatel či pozorovatelů a také spoluviníků předváděných fyzických krutostí a psychického týrání.
 

Alföldi tento způsob posilování angažovanosti diváků v dění užívá relativně často, například v jeho Orestovi se některé scény odehrávaly přímo mezi diváky ve foyer Národního divadla; zde diváckou fyzickou účast posiluje i zakončení představení. Přichází vyhrávající dechovka, s fanfárou je vyhlášeno doživotní odsouzení Abrama a věnování odměny na kostelní varhany, divákům je nabídnuto pivo a posléze po děkovačce masité pohoštění připravované během představení. Jako by se symbolicky nerozdělovalo pouze jídlo, ale i vina za právě předvedená svinstva. Konvence naturalismu se zde vyhrocuje do začlenění diváků až k předváděného-prováděného „života obce“ a zároveň do malé společné slavnosti.

Tvůrčí invence a naléhavost, s jakou se Alföldi zmocňuje sociálních problémů současné (nejen) maďarské společnosti, je obdivuhodná, vzbuzuje respekt a v porovnáním s činností pražského Národního divadla lehkou závist. Také ze suverénního režisérova projevu na ranní diskuzi je patrné, že se činohra budapešťského Národní divadla pod jeho vedením stává nejzajímavějším souborem v naší části Evropy. Alföldiho pevné přesvědčení o možnostech společenské změny prostřednictvím divadla a jeho hluboký zájem o společenské problémy mi také připomněl proklamace Jiřího Frejky z doby jeho působení v pražském Národním divadle. V maďarských představeních, které jsem za poslední roky měl možnost vidět, je patrná snaha reagovat na bídu maďarského politického života a hromadění společenských problémů, vzrůst zloby, xenofobie, autoritářství. Jako by po Německu a Polsku je a mělo být v centru kritické pozornosti právě Maďarsko.

Komentáře k článku

Nový komentář