Když se na programu nějakého divadla objeví představení s názvem Medea, je na místě opatrnost a přiměřená nedůvěra. Důvody jsou v zásadě dvojí. Jednak v pokladnici světového dramatu leží hned několik her s tímto názvem od různých autorů z různých historických epoch, jednak příběh sám, či některé jeho výrazné momenty.  Nicméně vražda dětí není jediným ani hlavním námětem původní Euripidovy hry, od které se všechny její variace odvozují, a že je možné ji hrát o ledasčem od problému jinakosti a přistěhovalectví až po manželskou krizi středního věku.

Známý ruský režisér Kama Ginkas se ovšem vydal cestou poněkud megalomanskou a rozhodl se inscenovat snad všechny dostupné variace na Medein příběh, navíc ve formě antické tragédie kombinované s brechtovským zcizením na pozadí dramatu z rodinného prostředí. Inscenaci Medey, vytvořenou pro své domovské Moskevské divadlo pro mladé, poskládal z útržků Senecovy a Anouilhovy Medey a vše okořenil poémou Portrét tragédie Josifa Brodského, vytvořiv tak již z textové hlediska poměrně nestravitelný guláš. Bez znalosti ruštiny samozřejmě těžko posoudit, nakolik byly jednotlivé texty stylově sjednoceny překladem, ve festivalových titulcích nicméně švy mezi nimi působily jako pěst na oko, navíc celé dlouhé pasáže zůstaly nepřeložené (nejspíš na základě úvahy, že když Seneca na dvaceti řádcích vytváří lyrický obraz pochybností pomocí rozvité metafory temné krajiny, stačí divákovi ke spokojenosti, když si přečte prvních pět – však se tam nic zásadního stejně neděje).

Divák by přitom docela rád unikl do říše poezie před ubíjející realitou dvouhodinové inscenace, která se vlekla ve znamení deklamačního ruského herectví (v duchu jsem odprosila herce litevské inscenace Na dně, kterým jsem měla před dvěma dny tendenci vyčítat tentýž nešvar), banálních režijních nápadů a zbytečných rekvizit. Některé situace hraničily přímo s neumětelstvím, jako třeba výtvarná dominanta scény, kterou nelze popsat jinak než jako obrovský exkrement, jednak proto, že tak kulisa skutečně vypadala, jednak proto, že i herce evidentně docela s**** (omezovala je v pohybu a až na jednu scénu nepřispívala k vytvoření žádné smysluplné mizanscény, naopak jejímu vytvoření úspěšně bránila). Pars pro toto se dá totéž říct o celé režii: jejím hlavním znakem byla zbytečnost a nesmyslnost. Většina pohybu herců po jevišti, hereckých akcí, které prováděli, a manipulací s předměty na scéně v lepším případě nenesla žádný význam, v horším případě měla čistě technické důvody a působila rušivě, např. když celé hlediště čekalo, až si představitelka Médey Jekaterina Karpušina obleče kostým se sedákem, aby se mohla prolétnout nad svým dílem zkázy – dvěma plastovými miminky plavoucími po bazénku-koupelně.

Režijních nápadů naštěstí nebylo v inscenaci zase tolik a téměř celá váha představení tak ležela na bedrech herců, především výše zmíněné v Rusku velmi oceňované herečky Jekateriny Karpušiny a jejích hlavních hereckých partnerů Igora Jasuloviče jako Kreonta a Igora Gordina v roli Jasona. Herectví Karpušinové bylo jedním slovem ruské, bez jakéhokoli hodnotícího zabarvení. Vkusu středoevropského diváka logicky poněkud vzdálené svou deklamativností a expresivností (Karpušinová vyla skoro přesvědčivěji než vlci ze záznamu), ale bez znalosti ruštiny těžko posoudit, jestli zmíněné pojetí konvenovalo stylu překladu. Spíš zarazilo, že způsob, jakým své role pojali oba její partneři, byl diametrálně odlišný, založený na důsledném minimalismu, u Igora Gordina navíc doporovozený skvělou prací s temporytmem, speciálně s účinem pauzy a zámlky.

Celkově však herectví rozpačité pocity z celé inscenace spíše rozmnožilo než rozptýlilo. Medea se v jednu chvíli svíjí po jevišti a květnatým senekovským stylem vzývá pomalu mocnosti pekelné, potom přijde na řadu téměř půlhodinová scéna jako z Albeeho, ve které Medea s Jasonem probírají při cigaretě celý (opravdu celý) průběh svého vztahu včetně všech těch „cítil jsem to tak a tak,“ „myslela jsem si to a to“. Pak zase předčítá z Kuna heslo Jason nebo deklamuje Brodského poemu a v Kreontovi vzývá tragédii. Zmíněná manželská scéna byla jediným místem představení, kdy jsem chápala, co mi chce inscenace říct a „šla jsem s ní“. Zbytek času jsem se střídavě nudila, děsila, zoufala si a zuřila. Možná to dělají ty kulturní rozdíly. Možná je Ginkasova Medea prostě špatné divadlo.

Recenzi na Médeu naleznete také na blogu Divadelních novin.

Komentáře k článku

Nový komentář