Pátý den se řeší existenciální problémy. Je Kubo (remake) banální nebo ne? Ve které chvíli začíná příběh (umělecké) existence člověka? Za co jít dnes večer pít?

Debata o Gombárově inscenaci Kubo (remake) se zpočátku rozvíjela standardním způsobem ve stylu „Líbilo se ti to?“ „Co se ti na tom líbilo?“ „Který herec/herečka se ti líbil/a nejvíc?“ „Pamatujete si ten vtip, kdy...?“ Tenhle typ debat o divadle mám ráda, protože se v nich orientuju, vím, kam směřují a občas se odvážím i něco říct. Zrovna když to vypadalo, že se téma vyčerpalo a Vojta Varyš začne vykládat o performanci z Quadriennále Pánslečnaslečnapán, co je do osmnácti nepřístupná a na pohovce tam sedí metr od vás úplně nazí performeři, přimísil se do hovoru Martin Bernátek. Nepochopil, že naše otázka, jak se mu líbil Kubo, je čistě společenského charakteru a že protokol vyžaduje v tomto případě jasnou jednoslovnou odpověď, a jal se přednášet referát na téma „Perverznost inscenace, která mimoděk upevňuje koncept tradicionality tím, že jej popírá, aniž by zároveň nabídla jinou hodnotu“. Vydržela jsem prvních deset minut a pak jsem si šla na bar pro dalšího Bažanta, kde jsem náhodou potkala známého a omylem jsem se s ním zapovídala až do začátku dalšího představení. I přes cinkání skleniček a hlasitý hovor na baru ke mně z kouta, kde se odbývala přednáška, doléhaly výrazy jako „psychoanalytický“, „transgresivita“ nebo „doprdelecotoříká?“. Martinův referát měl evidentně u obecenstva úspěch. Uplynulo další představení a u východu ze sálu jsem se potkala s Martinem. Nedočkavá na jeho reakci jsem na něj tázavě pohlédla. Nadechl se a pronesl: „Já bych si ještě popovídal o tom Kubovi. Myslím, že je třeba to trochu víc promyslet...“

Já jsem si přitom chtěla povídat o Malém vyprávění Wojteka Ziemilského, které se pohybovalo na pomezí one-man show a videoartu a tematizovalo pochyby člověka-umělce o tom, kde začíná jeho příběh jakožto tvůrce, co ho formovalo a které jeho osobní zkušenosti tvoří nepominutelnou součást jeho identity. Chtěla jsem si o tom s Martinem povídat především proto, že nepominutelnou součástí mojí identity je, že pokud sedím dál než v první řadě a titulkovací zařízení stojí na jevišti, vidím pouze polovinu promítaných titulků a tudíž vpodstatě nechápu, o čem se hraje. Tak jsem se prostě chtěla dozvědět, jestli se Wojtek nakonec usmířil sám se sebou nebo ne. Ale Martin si chtěl povídat o tom, jak Dodo zprznil Kuba, tak jsem šla radši za Vojtou a nechala se pozvat na panáka.

Protože další nepominutelnou součástí mé identity na festivalu v Nitře je, že mám posledních pět euro a ještě den před sebou. A že i přesto bych se ráda po představení aspoň trošku napila, aniž bych se musela vzdát zítřejšího jídla. Myslím, že můj existenciální problém je úplně stejně důležitý jako ten Kubův nebo Wojtkův. Asi o něm půjdu někomu přednášet. Možná si u toho vylezu na jeviště. Pak se určitě najde někdo, kdo mě bude ochotný poslouchat.
 

Komentáře k článku

Nový komentář