Paranoia (n)a závěr aneb Úvodník a recenze v jednom
Poslední den, docházejí síly i redaktoři. Po slovenské Kuchyni usedáme naposledy do hlediště Divadla Andreja Bagara, abychom zhlédli poslední inscenaci letošního ročníku Divadelné Nitry, Paranoiu francouzského Théâtre des Lucioles. Je založená na textu současného argentinského dramatika Rafaela Spregelburda, se kterým Marcial di Fonzo Bo, jeden z autorů inscenace, dlouhodobě spolupracuje. Text Pranaoi je součástí Spregelburdovy heptalogie „Sedm smrtelných hříchů“, která má vypovídat o současném stavu lidstva, a byl uveden mimo jiné na letošním ročníku festivalu v Avignonu.
To všechno si snažím opakovat, když přemýšlím, jak se zorientovat ve svých pocitech z představení, které jsem viděla a ze kterého byla většina diváků přinejmenším rozčarována (až na Vojtěcha Varyše, ten se prý bavil). Velmi dlouhé (téměř dvouapůl hodinové) představení mělo podle mého jednu naprosto zásadní nevýhodu pro uvádění na festivalu, a sice obrovské množství textu, který je ústřední hodnotou inscenace a bez jehož důkladného porozumění není možné si záměr autorů dostatečně vychutnat. Inteligentní zábava je přitom jeden z hlavních důvodů vzniku celé inscenace, jak vyplývá i z doprovodného textu ve festivalové brožuře, kde se citují slova francouzské kritiky stran souboru Théâtre des Lucioles, popsaného zde jako „skupina inteligentních a prostopášných dětí, které se při inscenování každé nové hry chtějí za každou cenu bavit.“ Skutečně se po zhodnocení všech dostupných informací zdá, že Paranoia může být pro francouzsky mluvícího diváka právě tím sympatickým druhem divadla, který v nápaditě vystavěném příběhu, který paroduje kdekoho a kdeco od hororu po sentimentální telenovely, baví vtipnými gagy, situační komikou i jazykovými hříčkami, a zároveň má určitý přesah například v tom smyslu, že nenásilným způsobem klade otázky po stavu naší civilizace, naší duše a našeho vkusu (na co všechno jsme se ochotní v divadle/na plátně dívat).
Bohužel, nezdálo se, že by se někdo z diváků nitranského festivalu nějak zvlášť bavil. Důvod neúspěchu francouzské inscenace je prozaický až banální, což ale není nic překvapivého, protože největší konflikty a nedorozumění často povstávají až ze směšně banálních příčin. Již na ranní debatě ještě před samotným představením vyjadřoval Marcial di Fonzo Bo zvědavost nad tím, jakým způsobem si slovenský překladatel poradí s jazykově obtížným textem bohatým na slangové výrazy a jazykový humor. Nakolik se odvažuju to posoudit, zdá se mi, že překlad sám byl tak dobrý, jak jen mohl být, ale nebylo mu to nic platné. Jak český, tak anglický tlumočník totiž nebyli schopní obrovské množství textu číst, aniž by se co chvíli v džungli replik neztratili, navíc i když divák zrovna slyšel to, co měl, přítomnost velkého množství postav a rychlé výměny replik mezi nimi činily orientaci v proudu slov velmi obtížnou. Samozřejmě, že člověk nakonec vždycky pochopil, co kdo říká. Ale vtip už mezitím dávno ztratil vtip.
A tak zanikly všechny parodie na Tarantina a argentinské telenovely a zůstaly jen nápadité videoprojekce, promítané na ústřední pohyblivý válec-plátno, které byly často snímány v reálném čase kamerou v jiné části jeviště proti zelenému pozadí a počítačově dotvářeny. Jakkoli byla práce s audiovizuálními médii promyšlená a v rámci celku inscenace účinná, negativním dojem z viděného už zachránit nedokázala. V kuloárové debatě po představení jsme se shodli, že je škoda takového fiaskovitého závěru jinak dramaturgicky přinejmenším uspokojivého letošního ročníku „Nitry“. Za sebe dodávám, že bych se podobnou inscenaci na festivalu pro cizojazyčné publikum asi neodvážila uvést, protože bych se příliš bála právě takovéhoto konce.
Málo naplat, jakkoli je divadlo bezbariérovější umělecké médium než třeba literatura, stále má svá omezení, pokud pracuje se slovem a pokud na něm staví víc než na herecké akci, tanci nebo na hudebním či vizuálním dojmu. Příhodnost dramaturgie letošního ročníku festivalu Divadelná Nitra spočívala mimo jiné v tom, že přinesla na nitranská jeviště inscenace, které různé ze složek divadelního artefaktu využívaly různým způsobem a různou měrou. Snad se tedy podařilo zajistit, aby festivalové publikum ve své různorodosti našlo vždy aspoň nějakou inscenaci, s níž by mohlo souznít. Jak prohlásila s pochopením londýnská kritička, která seděla na Paranoie vedle mě a viditelně trpěla: „Kubo bylo asi nejhorší představení, jaké jsem kdy viděla – v Anglii by to byl ten typ divadla, který diváka odradí navždycky. Ale Slováci, kteří seděli kolem mě, se neuvěřitelně bavili.“ Well, that is theatre, n´est-ce pas?