Biblický příběh o Mojžíšovi, kterak vyvedl svůj lid z Egypta do země zaslíbené, je jedním z těch, o nichž mají povědomí i lidé, kteří Starý zákon nikdy nečetli. Nevadí, že jejich znalosti se často omezují na nejznámější, protože nejakčnější epizodu Mojžíšova života – na chvíli, kdy donutil hlubiny moře, aby se rozestoupily, a lid izraelský mohl přejít po dně moře suchou nohou, aby se vzápětí vlny zavřely nad faraonovým vojskem a ukončily tak jejich pronásledování. Nebo že znají příběh v animované filmové verzi, kde se Mojžíšovi říká Princ egyptský. Důležité je, že většina diváků, kteří přicházejí do Městského divadla Brno na představení Mojžíš, mají aspoň jakous takous představu, co je čeká.
 

Překvapení se tedy nekoná ani tak v rovině příběhu, jako spíše na poli žánru. Režisérka Hana Burešová neinscenuje ani dramatizaci biblickým jazykem pojednané verze příběhu ani akčně filmové zpracování, ale předlohou její inscenace je lidová hra Františka Vodseďálka z roku 1811. Potkáváme se s textem, jehož hlavními znaky jsou jednoduchost výrazu, odpsychologizované jednání postav, repetice nejen na úrovni promluv, ale celé stavby dramatu, nerespektování realistického plynutí času a změn prostředí děje a v neposlední řadě archaičnost jazyka míšená s hovorovostí. Výsledkem je příběh zbavený jakékoli individualizovanosti, což dává vyniknout všeplatnosti předváděných situací a konfliktů – paradoxně je velmi snadné se identifikovat tu s Mojžíšem, který (navenek neotřesitelná autorita pro svůj lid) v duši skrývá pochybnosti o vlastní dostatečnosti, tu s izraelským lidem, který neustále reptá a je takřka nemožné se mu zavděčit.
 

Burešová se při režijním zpracování držela důsledně žánru lidového divadla a nesnažila se tedy vytvořit napětí mezi formou textu a tvarem inscenace. Herci přicházejí na začátku představení z hlediště (v Městském divadle poměrně obvyklá praxe, která nezřídka neznamená vůbec nic, zde má však svůj smysl), jako by byli součástí obecenstva a jen náhodou se právě jim dostalo té pocty, že budou předvádět hru o starozákonním proroku. Opovědník (Ladislav Kolář) v průběhu děje vždy nastíní, co se v nejbližší chvíli stane – neboť v lidovém divadle se situace zároveň performují i popisují („Skrze staré podobenství budem představovat / co jest se s Mojžíšem dálo.“).

Kromě vypravěče je tu i šašek (Michal Isteník), který rovněž přispívá ke zcizování děje svými neustálými připomínkami, úšklebky a schválnostmi, kterými baví publikum a glosuje děj (na bleskurychle dospěvšího Mojžíše: „Ten vyrost!“). I scénografie (Karel Glogr) a kostýmy (Samiha Maleh) mají působit prostým, nehledaným dojmem. V prvním případě je však všechno až příliš uhlazené a dokonalé, v druhém případě se jedná o na jednu stranu nijaké (všudypřítomné typické světlé plátno), na druhé straně přeplácané (v případě Egypťanů) kreace. Příliš neiritují, ale ani nezaujmou – což je ještě ta lepší varianta, zvlášť u takovéto hry.
 

Herecky v inscenaci vyčnívá především výkon Igora Ondříčka jakožto Mojžíše a Viktora Skály v roli faraóna. Zejména Ondříček udivuje svou schopností minimem hereckých prostředků vyjádřit maximum významů. Stačí postoj, pokrčení ramen, způsob, jakým nachýlí svou vysokou postavu nebo jediný pohled a víme, jakou roli jeho Mojžíš v dané situaci hraje, co nám dramatik skrze jeho postavu touží sdělit. Skála má zase dar i komplikovaný veršovaný text přednést s citem pro rytmus a přitom s porozuměním obsahu, takže divák nemá problém se ani v proudu rychlé řeči orientovat. Ve srovnání s těmito dvěma působí výkony ostatních herců souboru spíše jako markýrování podle škatulek jednotlivých emocí – což by u tohoto typu divadla nemuselo být zase tolik na škodu, kdyby aspoň pohyby a intonace nepůsobily tak naučeným dojmem.
 

Přes to všechno je inscenace silná právě díky své nedokonalosti (či nehledanosti). Jednoduchost výrazových prostředků spolu s absencí výraznějšího režijního gesta (jednotlivé scény jsou komponovány předpokladatelným způsobem, mizanscény se opakují, takže občasné výrazné režijní nápady – třeba košík plynoucí po vodě-Isteníkovi – jsou o to výraznější) umožňuje soustředit se na text samotný a vychutnat si prostou krásu Vodseďálkových veršů a kontemplovat smysl Mojžíšova příběhu nikoli v kontextu biblických událostí, ale tady a teď. Nejsilnější zážitek z hlediska jednotlivých složek inscenace pak přináší živá hudba (Petr Skoumal), která… je jednoduše krásná a jímavá, stejně jako příběh samotný.
 

Komentáře k článku

Nový komentář