Na podzim se budou zlínští divadelníci ztrácet v záměnách postav, slovních i situačních nedorozuměních a nechtěných náhodách ve fraškách hned tří evropských zemí. Sezonu zahájila vídeňská fraška Na flámu britského autora Toma Stopparda, následovat bude situační hra Černá komedie Petera Shaffera a celou podzimní trilogii rozverností a taškařic zakončí francouzský Brouk v hlavě. Stoppardův text se od dále uvedených odlišuje zakomponovanými prvky konverzační komedie a grotesky. Vzniká tak kombinace humoru čistě intelektuálního, založeného na precizních slovních obratech a hříčkách, a dále komiky situační a gagové. Právě pro tuto komickou skrumáž se ve zlínské inscenaci flámuje chvílemi velmi těžkopádně.

Zlínské nastudování je pro mladého režiséra Šimona Dominika již druhým uvedením této hry, kterou absolvoval na pražské DAMU na oboru činoherní režie. Neboť je zároveň překladatelem textu (s nímž si v mnohých pasážích značně vyhrál), je zřejmé, že jej zná velmi dobře a podrobně. Možná i tato skutečnost se ukazuje býti v určitých momentech paradoxně překážkou. Některé situace (např. úvodní zápletka s Mariiným nápadníkem Sondersem) či slovní hříčky (zejména Zanglerovy přeřeky) by divák mnohem lépe vstřebal v méně samozřejmém tempu. Úvodní němá groteska, během které se postavy zrychleně pohybují na scéně, nastolí tempo, v němž však není možné pronášet repliky, na jejichž doznění a divácké dovtípení se je potřeba mnohem více času. V první části první půle inscenace je na hercích vidět, že se trápí, snažíce se vystavět gag a konverzační vtip, ale ve svých replikách se nepotkávají a textové narážky tak vyznívají naprosto naprázdno. Podobně nevychází i situační humor, např. divácky potenciálně vděčná scéna nešikovného oblékání o číslo menší uniformy (která však ve skutečnosti není těsná a sedí akorát). První divácký smích příchází až s Melchiorovou hláškou „exemplární“, i když i tak je smích první půle velmi umírněný.

Nejvýraznější rovinou ve zlínské inscenaci není ani tolik cesta hokynáře Zanglera (Radoslav Šopík) do Vídně, kde se má zúčastnit slavnostního pochodu a pozvat svou snoubenku slečnu Knorrovou (Michaela Doleželová) na večeři, nýbrž starosti Zanglerova příručího Weinberla (Zdeněk Julina) a jeho učedníka Kryštofa (Josef Koller), kteří si ve Vídni chtějí tajně také zažít svůj velký flám. Zdeněk Julina po charakterové hlavní roli ve hře Je třeba zabít Sekala opět dokazuje, že komediální role mu vyhovují o něco více (např. Buster Keaton ve hře Charlie ve světlech moderní doby). Rozesmívá svou nadsazenou úslužností vůči Zanglerovi ve scéně, když jej chce jmenovat svým partnerem či glosátorskou ironičností při drahé večeři, kterou si nemůže ze svého platu příručího dovolit. V sehraně improvizované scéně nákupu šatů, v níž vede dialog s naprosto cizí Paní Fischerovou, jež je považována za jeho ženu, se svými grimasami a bezprostředností blíží mistrným schopnostem Vlasty Buriana. Výstupy s Weinberlem patří k nejzdařilejším a divácky nejvděčnějším v celé inscenaci.

Méně vychází postava Zanglera Radoslavu Šopíkovi. Jako by si nebyl jist, zda je jeho hokynář pouze přihlouplým šéfem, kterého za jeho zády přechytračí příručí i nápadník jeho schovanky Sonders (Roman Blumaier), nebo naopak umí velmi dobře přečíst všechen rej na scéně. Pro něj příznačné přeřeky říká až s přílišnou jistotou toho, že bude opraven – tedy spíše jako konverzační nahrávaní pro své partnery. Právě na jeho postavě je nejvíce patrná roztříštěnost také v hereckých polohách jednotlivých představitelů. V replikách se v celkovém vyznění míjejí s jeho sluhou Melchiorem (Pavel Vacek), nepodaří se jim vytvořit „parťáctví“ na principu sluhy a pána. Je otázka, nakolik matoucně v tom hraje svou roli livrej Pavla Vacka, v němž působí spíše dojmem zámožného pána. Michaela Doleželová v roli Madam Knorrové až přílišně nadsazuje ve scéně setkání s paní Fischerovou (Tamara Komínková). Sporná je pro mě stylizace Drožkáře Rostislava Marka a jeho choutky vůči Lisette Kateřiny Liďákové, které se svým ztvárněním pohybují na hranici trapnosti (řehtání jako kůň a poklepávání nohou).

Děj je zarámován scénami v Zanglerově hokynářství, pro které scénograf Karel Čapek sestavil pojízdnou kulisu přes celou šířku rozsáhlého zlínského jeviště. Stěna je rozčleněna několika okny, dveřmi z tyčových konstrukcí a pojízdné skluzavky. Při změně scény zajíždí efektně do pravého portálu, kam se překvapivě vejde v celé své šíři. Dávku divákovy fantazie vyžaduje ruské kolo připomínající spíše rozzářenou vánoční ozdobu (papírové kabinky s namalovanými okny a dveřmi sestavené do kruhu a provázané světýlky), které spuštěno z provaziště zůstává zavěšeno nad scénou. Kolo ruské barevně ladí s kolem bicyklovým, tzv. Bleskem, které Weinberl s Kryštofem používají jako dopravní prostředek ve Vídni (k sobě smontované dvojkolo, na kterém musejí herci synchronizovaně šlapat). Vtipně si scénograf a autorka kostýmů pohrávají s kombinováním vzorů na scéně i v kostýmech (tartanové šaty a ubrusy či tapety s tapetovým vzorem koňského spřežení na kulisách i šatech slečny Blumenblattové). Do vídeňských reálií diváky kromě ruského kola a dílčích textových zmínek (Sacher dort) uvádí zdařilá hudba Matěje Kroupy, zkomponovaná podle Straussových hudebních motivů.

Jednou ze základních problematických otázek samotné hry a jejího následného převedení na jeviště zůstává autorova snaha zkombinovat vídeňskou frašku a anglickou konverzační hru, přičemž oba žánry potřebují při inscenování své odlišné jevištní prostředky. Herci v některých místech tápou, jako by se spolu s režisérem nedokázali rozhodnout, zda skutečně hrají frašku, či se snaží trefit do precizního načasování konverzačního humoru. Vídeňský Sacher politý britským pudinkem. Jak říká postava Zanglera: „Jeden chybný krok a máme na krku frašku.“ Inscenátorům však právě tento jeden krok chyběl, a tak inscenace zůstala pouze snahou o vtipnou a uvolněnou frašku. Uvidíme, jak obstojí mezi dalšími dvěma podzimními fraškami a zda se tento žánr zlínskému divákovi postupně nepřejí.

Komentáře k článku

Nový komentář