Heda Gablerová je na českých jevištích po Peeru Gyntovi jednou z nejhranějších Ibsenových her. V posledních letech si na ní své radikální přístupy ověřují především mladí moderní režiséři – Jan Mikulášek v ostravském NDM a Jan Špinar v pražském Švandově divadle. Třetí metropole nezůstává pozadu díky Buranteatru a režiséru Adamu Doležalovi. To je pro změnu tým, který o současné divadlo usiluje nikoli prostředky ryze formálními, ale především obsahově. Platí to i o Hedě, která je po vzoru úspěšného Misantropa přenesena do současných kulis a souvislostí.

Současné jsou kostýmy, současná je pro naše vnímání přirozená intonace řeči i řeč sama, z níž jsou vyhnány archaicky zavánějící obraty a doplněna slova, vtípky a formulace odkazující k současné jazykové výbavě. Co se týče předmětné situace, je dům Tesmanových vybaven místo klavíru stereem, ze kterého se linou samply skupiny Midi Lidi, Løvborgova kniha dlí v útrobách notebooku, nikoli na papíře (za cenu toho, že dramaturgie poněkud přivírá oči nad otázkou zálohování virtuálních dat). Samotný interiér také pochopitelně nepřipomíná ornamentální měšťanskou vilu, ale je to moderní vzdušný prostor, jehož jádro (a pozadí scény) tvoří hned čtvero poloprůsvitných roletových dveří. Ty umožňují pohrávat si se stylem příchodů, ozvláštňovaných při zadním nasvícení stínohrou, možnostmi stylizovaně opouštět scénu dle typu postavy, nebo se pohybovat jakoby v pozadí děje (Tesmanovo naslouchání cizím rozhovorům). Za stylem už trochu pokulhává logika, při níž místy splývá, kdy postavy opouštějí pokoj či dům jako takový a kdy jen pobíhají napříč prostorem (a bortí tak pomyslné zdi).

Zásadní je ale především posun v dějových akcentech. Mnohem menší roli hraje obzvláště rodová a společenská určenost: oslabuje se formující význam Hediny minulosti spolu s tajemnou postavou generála Gablera. Zůstává z nich jméno a pistole, nikoli už rodové stigma. Ani atmosféra toho, že Heda je ženou z jiných, trochu tajemných společenských vrstev, a má tedy přirozeně odlišné nároky na život, zde neplatí. Aktualizace tak zajímavě tematizuje problém neschopnosti hledat životní smysl a naplňovat vlastní existenci obsahem. Toto téma má v současném světě, jehož rozvolněné společenské vazby na nás kladou nesrovnatelně menší determinující nátlak než kdy dříve, svoji ostrou hranu: otevřené pole možností vrhá takřka celou zodpovědnost za jeho naplňování na nás samotné. To, s čím se potýkáme, pak nejsou nedostatky ve svobodě společenské, ale v té naší, vnitřní. I proto je jedním z viditelných témat inscenace Hedino osamění a její situace je vykreslená především skrze její odstup od dění kolem. Netrpí tím, že by byla vklíněna do světa, který je jí odporný – ale že kolem sebe necítí svět, do kterého by se vklínit chtěla. Buranům se také povedlo podtrhnout, v kolika detailech je Ibsenův text nadčasový. Sterilní odbornost Hedina muže Jørgena Tesmana, emocionální dotěrnost tetičky Julinky, alkoholová kultura, ze které se staří kamarádi ani po letech nedokáží posunout kamkoli dál. To jsou všechno dějové motivy, které nám mohou být důvěrně známé a Hedinu tragédii pro nás činit osobní.

Tedy v případě, že je to skutečně tragédie. Buranská interpretace totiž tuto otázku dost komplikuje, a to především výkladem postav. Inscenace zahajuje v komickém duchu tandemem Jørgen - Julča. Obě postavy jsou rozehrány jako karikatury a hned na úvod je divák veden k tomu, aby se vysmál jejich rozplývání se nad termoskou s „kakajem“. Provedení je vtipné a obzvláště Vojtěchu Blahutovi se Tesmana daří shodit coby trochu infantilního, nedůvtipného ňoumu, který stále upadá do nevinné nechápavosti. Problém ale může být v tom, že Heda v takto pojaté rodině postrádá skutečného protihráče. Podobná situace je u Tey, kterou Kamila Zetelová tvoří s citem pro výstižnou karikaturu blbé blondýny. Opět to ale zpochybňuje její význam pro příběh. To, že taková primitivka inspirovala intelektuála Løvborga a dokázala ho vytáhnout z lidského dna, působí spíše jako náhoda než jako důsledek její (zde neexistující) osobní síly. Vážným protihráčem se nestává ani sám Løvborg, démon z minulosti. Zetel totiž postavu vykresluje příliš rozostřeně. Na scénu vstupuje jako sebevědomý ranař, o chvíli později přitom upadá do naprosté nejistoty, v dalším dějství nejdříve chladnokrevně odkopne Teu, aby hned navázal přesentimentálním proslovem o ztraceném dítěti. Mezi těmito póly se Zetelovi nedaří vyklenout mosty a jeho postavu (včetně vztahů, ve kterých se ocitá) takřka nelze pochopit celistvě. Jediným, kdo může být Hedě skutečným oponentem, tak zůstává rodinný přítel doktor Brack. Jiří Š. Hájek ho drží v jasné čitelné poloze slizkého manipulátora, jehož vášní je usilovat o nadvládu nad Hedou. Sám ale dostatečným významovým nosníkem být nemůže, protože je přese všechno postavou spíše vedlejší, která drama Hedina osudu sama nezdůvodní. Burani nastavují jako základní situaci střet Hedy a všudypřítomné banality. Dále ji ale nekomplikují.

O to větší břemeno se ocitá na bedrech Hediny představitelky Kateřiny Dostalové. Ta staví postavu především na její znuděnosti a opovržlivém vztahu vůči ostatním. Chladem vůči manželovi, jízlivostí, nepokrytým ironickým odstupem zásadně odmítá přistoupit na okolní životní styl. Sama ale žádný jiný nemá, ani o žádném neví. Dostalová neumí dodat Hedě nějaké pádnější východisko pro její odpor k tomu, kam v životě dospěla. Romantická touha po velkých skutcích, zděděná po tatíčku-generálovi, mizí z pozadí příběhu spolu s potlačením funkce Hedina původu – a nic ji nenahrazuje. Ve výsledku vidíme jen otrávenou, drzou, zřejmě i pořádně rozmazlenou holku, která by si podle všeho potřebovala občas zapařit, ale není jí to přáno. Několik málo uzlových bodů v příběhu, kdy je z tohoto jinak statického stavu vytržena, na věci mnoho nemění. Plochý charakterový typ Dostalová konzervuje tak pevně, že by k podstatnému prohloubení bylo zapotřebí mnohem více než jen dílčí náznaky jiných osobnostních tónů. Dostalové Heda tak ve výsledku naprosto neví, co chce. Což může být regulérní jako aktuální společenská glosa. Je to ale divadelně zajímavé? A především, dají se v tom skutečně najít důvody k tomu, aby Heda nakonec za východisko zvolila smrt dvou lidí včetně sebe? To je otázka těžká už při čtení Ibsenova textu. V Buranteatru, kde se Hedin příběh stal soubojem plytkých osobností a bezzubých sil, se rozhodně nezjednodušila.

Komentáře k článku

Nový komentář