Recykluj nebo chcípni

Zapojení divadla Polárka do mezinárodního divadelního projektu je jistě úspěch, který nabízí kromě finančních prostředků i cenné zkušenosti. Situaci ovšem trochu kalí propagační malátnost divadla. Že nikdo moc nechodí na běžné večerní produkce, na to jsme zvyklí. Když se ale hlediště nepodaří zaplnit ani pro zahraniční soubor, jde tu již o trapas. Ten se navíc stupňuje až k absurditě tím, že angažované divadlo nedostane možnost se s běžným divákem ani setkat, natož ho nějak zasáhnout. Na druhou stranu tuto litanii relativizuje fakt, že polské představení za mnoho nestálo.

Inscenace souboru Teatr IN Spe působí přesně tím dojmem, kterého se u takovýchto úzce vymezených projektů lze obávat – jako narychlo uplácaný patvar. Příběh je prostý: sledujeme mladý pár spokojených průměrných Poláků, kteří si užívají dovolenou někde na pláži. Paralelně s tím běží na pozadí projekce příběhu černošského mladíka, jehož vesnice přichází kvůli vysychání krajiny o obživu. Tato část je znázorněna nápaditou animací jednoduše udělaných loutek (např. z drátu). Kromě toho, že vypadá hezky, ale jiný smysl nemá – forma mohla být jakákoli a na výsledku by se mnoho nezměnilo. Tato libovolnost a zaměnitelnost prvků je charakteristická pro celou inscenaci. Spletenec realismu rámcové situace, symbolistních halucinací, audiovizuálních efektů nebo živé etnické hudby příliš koherentní celek nevytváří. Jednotlivá řešení jsou ale pochybná i sama o sobě. Když strnulým postavám skrze reproduktor morálně káže neviditelná ryba, jde o nesmyslně statickou a zdlouhavou scénu (v rámci inscenace nikoli ojedinělou). Chvíle, kdy postavy za výrazného zvukového a světelného doprovodu „paří“ na jevišti, jsou vzhledem k tomu, že nenesou žádné důležité sdělení, prozměnu zbytečně dlouhé. Působí dojmem, že Poláci jen potřebovali natáhnout inscenaci, aby se vešli do časového zadání.

Podobně jalová je i takzvaně angažovaná stránky hry. Ukázat paralelu mezi tím, jaké „blbosti“ řeší Evropan, zatímco africký domorodec bojuje o přežití, není nic originálního, ale budiž. Hůře je ve chvíli, kdy se příběh zlomí ve scénu fiktivního soudu, při němž je dvojice souzena za celou západní společnost z podílu na utrpení třetího světa. Scénář se stává přepisem školní diskuse o globálním oteplování, kde se jen zmateně reprodukují ty nejprofláklejší (proti)argumenty o emisích CO2. Záhadný alpinista-soudce mravně káže hercům i publiku. Staticky a nudně. Kolegyně environmentalistka o inscenaci prohlásila, že „takhle o životním prostředí přemýšlela v pubertě“. Poláci výrazně zaostali za úrovní samotného environmentálního myšlení, které se přeci jen posunulo k hlubším souvislostem a analýzám vztahu člověka k jeho blízkému i vzdálenému okolí. Vágní rýpání se v elementárním sporu o oxid uhličitý nebo snahy o devastaci diváckého svědomí nepatří k prostředkům, které by tématu jakkoli pomohly.

Polský soubor ve výsledku předvedl zoufalou absenci uměleckého myšlení. Úkol angažovaného divadla dle mého chápání spočívá ve schopnosti využít vlastního specifického jazyka k tomu, aby předestřelo téma v nových perspektivách a souvislostech. Díky tomu se může v divákově mysli prohloubit pochopení problému. Pokud divadlo nepřidá nic osobitého k tomu, co lze vidět a slyšet v rámci běžné mediální diskuse nebo číst z aktivistických letáků, postrádá smysl.

Komentáře k článku

Nový komentář