Projděme se bahnem reality

Posledním představením osmnáctého ročníku festivalu ...příští vlna/next wave... v Brně a zároveň posledním představením tohoto ročníku vůbec se stala kritická výpověď pražského divadla MeetFactory s názvem Silní.

Před bílou zástěnou se objevuje podivně oblečený člověk, rozdávající divákům rýžové arizonky v plastovém kelímku. Tykačka. Snaží se snad navodit zdánlivě příjemnou atmosféru. Cukrovinky přijímáme, snad s mírnou obavou, co za to bude ten člověk chtít na oplátku. Pohodinda, bavendo. Ale podvědomě přece jen tušíme, že za tím vězí něco hlubšího. A také že ano, vzápětí na scénu vstupují postavy, které už tak vesele a rozverně nevypadají. Navíc mluví o věcech, o kterých se stydíme mluvit i doma potají. Divák se červená, divák se zamýšlí. Některý přemýšlí, co to má všechno znamenat, snaží se v tom najít nějaký smysl. Ten ale zprvu nenachází, potřebuje oddech, potřebuje si to promyslet. A tak jen – někdy s úděsem – sleduje výjevy, které před ním inscenace rozkrývá.
 

Malba bahnem na plátno připomínající nástěnné malby pračlověka, nahé postavy, křik, syrovost, hra se světlem a s tmou, to vše se na nás z jeviště přímo valí a my nestíháme, my nechápeme, nebo nechceme chápat, že se to mluví o nás, že se mluví za nás, že bychom to chtěli taky udělat a zakřičet, ale neděláme to, a tak se stydíme a tak se rozčilujeme. Nebo se naopak ztotožňujeme. Rozumíme, souhlasíme, prociťujeme. A když nás pak na konci vězni z Guantanáma požádají o kelímek, aby na něj mohli nehtem vyrýt své básně, snažíme se kelímek, válející se někde na podlaze, horečně nalézt, ti odvážnější jej přinesou, ti méně odvážní jej na scénu vhodí. Ještě se tak před koncem pokřižovat a podřezat. Vidíte, jak nám tady spolu bylo hezky. Proč si tedy na závěr neudělat společnou fotografii? Nevadí, že máte jenom mobily, udělejte nám fotku, prosím.
 

Silní. Takoví se snaží protagonisté projektu být, takové chtějí být postavy hry, avšak jakkoliv hlasitě to o sobě tvrdí, jakkoliv halasně se toho dožadují, na konci zjišťujeme, že jsou jen obyčejní – Slabí. Stejně jako my všichni. Nebo jim ten kelímek přece jen podáte?
 

Jak se zdá, jsou inscenace, u kterých není možné vypovědět svůj názor ihned, jenže pak si dáte dva dny pauzu a mozek, ač vy mnohdy neradi, pracuje. Potom sednete k počítači a píšete recenzi. Najednou se vám to všechno vybarvuje, rozjasňuje a prosvěcuje. A tak, jakkoliv se snažíte představení pro nedostatek čehokoliv "poplivat", vyjde vám k vlastnímu úžasu, konečné pochopení. Ale pravděpodobně ani to ne.

Komentáře k článku

Nový komentář