Umělecký šéf Klicperova divadla Hradec Králové David Drábek na studiové scéně Beseda vyvolal ten nejvíce páchnoucí a nejděsivější dav všech dob – hordu zombie. Nesrozumitelně mumlali (jako to nemrtví obvykle dělají), avšak zapomněli na obligátní zvolání: „Mozky!“. Nutno dodat, že to zombie ani nemuseli, neboť samotná Drábkova inscenace podle vlastního textu Noc oživlých mrtvol na mozek útočila dost.

Drábkova inscenace nazvaná podle kultovního zombie hororu George A. Romera (z roku 1968, po kterém následovala řada remaků) je mnohovrstevnatou a provokativní pastiší, která je rámcována jako vrcholně intelektuální a zároveň nejpokleslejší brakový kabaret. Vše začíná „poklidně“, když mladá uvaděčka v kovbojském Žaneta (Isabela Smečková Bencová) popřeje divákům banality ve škále od pěkného uměleckého zážitku až po rodinné štěstí. Posléze si charismatický a ďábelský moderátor Beverly Rodriguez (Vojtěch Dvořák) udělá z Čechů jedovatou legraci a do svého televizního studia (které zdobí několik hlaviček plyšových králíků a ve štítu dveří jim dominuje králičí hlava obzvláště obludná) si pozve několik speciálních hostů. Přecitlivělého úchyla Reného (Jan Sklenář), jeho rodiče (František Staněk, Lenka Loubalová) a partnera jugoslávského původu Gorana (Miroslav Zavičář). Guestlist je korunován zpěvákem Petrem Kolářem (Tomáš Lněnička).

Vše se vyvíjí slibně. Rozhovor nevede k ničemu konstruktivnímu, postavy se plácají v pomíjivostech. Beverly vyplní prázdnotu nerovným wrestlingovým zápasem, při němž leptosomní český Honza (Jakub Tvrdík) a sovětský behemoth Car Sergej (Zdeněk „Bůca“ Petrák) demonstrují, jakou převahu má Rusko nad Českou republikou. Estráda pokračovala pohádkovým pásmem pejska Baryka (Jan Bílek) a kočičky Kiki (Zora Valchařová-Poulová). Obstarožní dvojice herců, kteří se věnují této produkci téměř 40 let, bezradně zápasí s vlastní trapností. Problémy začínají, když se v prostoru objeví Ištar (Pavlína Štorková), nápadně připomínající jménem sumerskou bohyni plodnosti a války, která zvěstuje… NÁKAZU! Druhá půlka inscenace se láme na nefalšovanou „gore zombie vyvražďovačku“, při níž nesourodá skupina složená z hostů pořadu, personálu studia a pojišťovacího agenta Marabu Bekele (Maxime Mededa) odolává vlnám českých nemrtvých.

Drábek rozehrává v textu čtyři hlavní roviny, které v průběhu rafinovaně mixuje a rozbíjí. První je čistý zombie horor, v němž si Drábek pohrává s žánrovými stereotypy. Druhá je analytická, v níž s velmi precizním úsudkem a neúprosným vhledem komentuje současnou sociálně politickou situaci. Hned v úvodním vstupu Rodrigueze v několika ironicky pronesených větách shrne porevoluční vývoj české společnosti: „Kdo není nadále komunistou, ten se postupně fašizuje,“ či „Umělci v celé Evropě se posrali. Před vrcholovýma managerama.“ Třetí naopak analyticky mířené a vážněji míněné repliky významově obrací a paroduje. Čtvrtá je typický rámec kabaretu. Drábek vytváří komplex, který proti sobě staví brilantní myšlenky a naprosté banality i trapnost. Postavy jsou pokřivenými, často vyšinutými figurkami, parodujícími českou malost. Do hry zapojuje i pro něj příznačnou posedlost balastem bulvární zábavy. Text však netvoří pouze ironické a cynické glosy, ale i silné momenty jako dobrovolná přeměna Reného otce na nemrtvého, který se obětuje se slovy: „Ještě nikdy jsem neměl pořádný rande.“ Ač je výčet všech prostředků značný, daří se Drábkovi držet konzistentní text a celistvou inscenaci. Nejrůznější zcizováky, varietní i bizarní vybočení mají v jím vytvářených světech opodstatnění. Text je vystavěn na rychlých dialozích povětšinou s absurdními a nanejvýš ironickými pointami, podobně jako u jeho dalších dramat. Údernost, s jakou kritizuje českou identitu, záliba v opulentních obskurnostech v rovině textu a dekonstrukce, kterou užívá v rovině inscenační, je mnohem důraznější než např. u snového Náměstí bratří Mašínů. Kabaretní rámec mu evidentně nabízí větší rozmáchlost a jistotu.

Drábkova radost z kabaretu je citelná po celou dobu trvání inscenace. Rafinované propojení hlediště i jeviště vytváří základní komunikační článek. Postavy, ač prožívají ve studiu „docela velké peklo“, jsou si neustále vědomy toho, že v hledišti jsou přítomni diváci, kteří zombie apokalypse přímo přihlíží. Zvyšuje se tím děsivost a čeří divácké znepokojení. Propojení je nejintensivnější při etudě Davida Smečky coby infikovaného diváka v hledišti a scénou, v níž herci mezi diváky a jeviště postaví plexisklovou stěnu, kterou zombie posléze velmi efektně zboří. Drábkova žánrová sečtělost se také projevila ve využívání artefaktů jako basebalová pálka a hlavně motorová pila. V každém pořádném hororu musí být alespoň jedna jako např. v trilogii Sama Raimiho Evil Dead, aby krev pořádně cákala. Drábkova režie se o náznaky popkulturních citací opírá. Např. Ištar, která přináší ve vaku zbraně skupince přeživších, strhne burku a ocitne se v kostýmu, který nápadně připomíná bojový obleček Lary Croft z Tomb raider. Komická nahodilost, s jakou je na jevišti synchronizována akce a zvuk střelby, připomíná nejnepovedenější béčkové filmy a snahy jejich tvůrců o co nejakčnější a nejdrsnější podívanou. Litry umělé krve a úsměvné maskování zombií dotváří punc brakové kinematografie k dokonalosti. Zároveň westernový akcent ve vzhledu postav (kostýmy Vladimíra Fomínová) může odkazovat svou barevností k 70. létům, kdy se žánr zombie hororů a exploatačních filmů vůbec těšil největšímu „úsvitu“.

I hudba Darka Krále pracuje s typickými hororovými schématy nejrůznějších ruchů. Nejefektivnější je právě ve scéně s motorovou pilou, v níž je hutná elektronická, minimalistická kompozice, doprovázená ženským operním vokálem, přehlušována zvukem řezání. Některé příběhové linie jako např. velmi dekadentní postupná změna Beverly Rodrigueze v Barboru Škrlovou nemají zvláštní dějové opodstatnění, ale do zvrácenosti celku zapadají.

Další devizou Drábkovy inscenace je koncentrované herectví hradeckého souboru. Každou z postav odlišuje nějaký specifický pohyb, dikce. Jejich figurkovitostí Drábek rozvádí tradiční žánrové schéma ve složení přeživších. Zběsilé Rodriguezovo varietní střečkování obsahující dentistickou etudu s pájkou, trapný kouzelnický výstup Reného otce, široký rejstřík vláčných pohybů samotného Reného, natřásání vlnité hřívy Petra Koláře, divoké křeče mutujících obětí viru i pohyby zombie samotných a řada dalších dílčích detailů jsou precizními pohybovými kreacemi. Díky sehranému týmu, jako je ten hradecký, může Drábek uvádět podobně obskurně stylizované inscenace v takové intenzitě.

Rozmrzelost ovšem vyvolává závěr, který se třepí do dvou mezi sebou nevyrovnaných částí. Je to horor a ten, kdo ví, co v následující děsivé scéně přijde, se zákonitě nelekne, a toho, kdo zná celkové vyústění, nechává zcela v klidu (i s faktem, že béčka, céčka i déčka bývají zatěžkána tak nehoráznými stereotypy, že jsou předvídatelná, a proto mnohdy komická). Nicméně první konec je brilantní citací videoklipu Michaela Jacksona, který nad Noci oživlých mrtvol rozprostře obludně toxické nebe šklebivé, znepokojivé pochyby a precizně propojí tematické roviny textu a inscenace. Druhý, ač také komický, je nastavovaným vtipem, který naopak nad rozpustile nahnilými nemrtvými Čechy uzavírá hrob, místo aby jim nabídl více masa, poněvadž kdo nežere živé, není Čech…

Jan Štěpánek vytváří prostor televizního studia, které je pro svůj bizarní vzhled odsouzeno k apokalyptickému zániku na první pohled. Všechno je v něm hnusné, temné a prázdné jako svět Drábkovy hry. Rámec šklebivého kabaretu je ve výsledku nanejvýš depresivní bilancí. Dramatik „hlášek“ přes marginální detaily vytváří komickou, a přesto znepokojivou studii o mrtvých, možná mrtvolných živých.

Komentáře k článku

Nový komentář