Ústecké Činoherní studio vtrhlo do nové sezóny v excelentním stylu a s intenzivně nakažlivou energií. Obměněné umělecké vedení v čele s Filipem Nuckollsem, uměleckým šéfem souboru a režisérem inscenace, a dramaturgem Vojtěchem Bártou předhodilo svému publiku Ibsenova Nepřítele lidu.

V razantní umělecké koncepci kompaktního tvůrčího týmu bylo drama takřka stotřicetileté (světová premiéra 13. ledna 1883, Christiania Theater, Oslo, pozn. red.), důkladně oproštěno od nežádoucích nánosů archaičnosti, radikálně zkráceno a následně přetaveno v naprosto aktuální výpověď o stavu dnešní společnosti.
 

Zjevnou inspirací přitom tvůrcům byla kauza odvolání dlouholetého ředitele Činoherního studia, Jaroslava Achaba Haidlera, jehož tvrdošíjná neochota býti poddajnou figurkou v rukou místních pohlavárů ho sice stála vedoucí pozici, na stranu druhou mu však nepřímo nadělila vynikající hereckou příležitost. Haidler se totiž s bravurou sobě vlastní chopil titulní role Nepřítele lidu, lázeňského lékaře Tomáše Stockmanna, a jeho bezprostředně sugestivní způsob jevištní existence je zásadním hnacím motorem inscenace i vynikajícím nositelem jejích ideových východisek.

Druhou výraznou uměleckou kvalitu ústeckého Nepřítele lidu pak představuje takřka ideální kolektivní výkon zbytku ansámblu, ať už v rolích Stockmannových zrádných expřátel či milující rodiny. Za zmínku stojí takřka mefistofelská charakterová transpozice Jiřího Maryška coby odpadového bosse Mortena Kiila nebo party velmi dobře sehraného, úlisnost zdařile simulujícího tria Plouhar-Jankovský-Panzenberger.

Zatímco Plouhar s Jankovským ovšem zpodobňují dvě různé podoby autenticky umolousaného zla, jež je samo prozrazeno hned v úvodních scénách, kreace Petra Panzenbergera je o poznání komplexnější. Jeho zdánlivě neokázalá, introvertní interpretace postavy majitele tiskárny Aslaksena vzbuzuje zprvu divákovu takřka lítostivou účast, která je ovšem záhy vystřídána emocí přesně opačnou, totiž odporem z odhalení jeho bezpáteřnosti. Bezpochyby přesvědčivou je i figura jediného Stockmannova skutečného přítele, opileckého kapitána Horstera Petersena, v níž i na malém prostoru František Marek suverénně dokazuje, že je jedním ze specifických, poněkud skrytých zdrojů činoheráckého génia loci.

V pánské konkurenci se naštěstí neztrácejí ani dámy: Anita Krausová v roli Stockmannovy manželky Kateřiny a Anna Fišerová coby jejich dcera Petra v žádném případě nejsou pouze pasivními ozdobami hereckého týmu inscenace, ale jeho plnokrevnými členkami, jakkoli by se Ibsenovo vidění lázeňského mikrokosmu zdálo býti spíše mužskou záležitostí. Ženský princip je zde jasně definován jako síla přirozeně vytvářející bariéru, o níž se všechny mužské pokusy o lži a přetvářku okamžitě tříští. V úzké spolupráci s Haidlerem obě herečky vytvářejí lehce uvěřitelnou iluzi rodinného společenství, jež ve finále nedokáže rozdělit ani nenávist širokého okolí.
Jediný decentně problematický aspekt hereckého obsazení inscenace tak představuje part Tomášova staršího bratra a hlavního protihráče, starosty Petra Stockmanna (Matúš Bukovčan), kdy úroveň výrazově adekvátně koncipované figury je zbytečně devalvována chvilkovými jazykovými indispozicemi interpreta. Ty však byly pravděpodobně zaviněny jen (před)premiérovým stresem a přirozeným provozem inscenace budou nadále postupně eliminovány.

Tvůrčí tandem Nuckolls-Bárta koncipují Nepřítele lidu coby podívanou přísně rytmizovanou, lehce groteskní, ve výtvarném výrazu až strohou, v čemž jim zdatně pomáhá i výtvarná složka inscenace. Scéna Lukáše Kuchinky je diferenciována pomocí přesných znaků ideálně na jednotlivá dějiště dramatu a zároveň funguje i jako prostředek znázorňující postupný rozklad domněle přátelského společenství; vycpaná zvířena poslouží jako zdroj humoru i mimoběžné hrůzy. Kostýmy Daniely Klimešové nenásilně evokují nadčasovost příběhu, motiv soba vtipně připomene původní severskou lokalizaci děje. Nadbytečně působí jen hřmotnost hudby, v níž zřejmě režisérova oblíbená skupina Rammstein jen zbytečně explicitně podtrhuje náckovské podhoubí (nejen) lázeňského města.

Ústecký Nepřítel lidu je svého druhu manifestem startující nové éry. Projektem jasně čitelným, nekompromisním, společensky kritickým. Je inscenací, při které se často budete smát. A takřka vždycky sami sobě. Pokud je toto jen začátek, máme se rozhodně na co těšit!

Komentáře k článku

Nový komentář