Večerní pouť nejvražednějším stoletím

Když roku 2001 vyšla Ouředníkova Europeana, mluvilo se o ní jako o sarkasticky pojatém průřezu dějinami 20. století. Dora Viceníková a Jan Mikulášek zdramatizovali knihu jako historickou mozaiku uplynulého století, která zůstává nestranná a na všechno nahlíží jakoby zvenčí. Naproti sobě zde stojí obě světové války se zdánlivými banalitami jako vynález ženské antikoncepce a krému Nivea. I přesto představení funguje, scény na sebe plynule navazují a nevznikají tak žádné černé díry.

Marek Cpin navrhl scénu jako zasedací místnost z dob socialismu. Ze zadního prospektu vystupuje masivní zlatý nápis EUROPEANA, pod nápisem je konferenční stolek a dvě červená křesla. Vedle jsou velké skleněné dveře, za kterými se nám po chvíli ukáže malá místnost, něco jako chodba, která je během představení často využita. Uprostřed scény jsou stoly a židle, poskládané do tvaru písmene „u“. Ze stropu visí čtvercové zářivky, které jsou poskládané do nepravidelných obrazců. Scéna je barevně dosti jednotlitá, evokuje šeď minulého režimu. Strohý nábytek připomíná 70. léta, což se jen potvrzuje na kostýmech herců. Výrazné brýle s kostěnou obrubou, šedé pánské obleky a nudně béžové dámské šaty. Během druhé poloviny představení zmizí ze scény stoly, zůstanou jen židle, rozestavěné po celém jevišti. Celkový vzhled scény a kostýmů nápadně připomíná nejednu z minulých inscenací, na kterých Cpin s Mikuláškem spolupracoval.

Herci přicházejí na scénu ze tří stran. Postupně zasedají ke stolu, nasadí si sluchátka a každý se věnuje svému. Jiří Kniha předstoupí před diváky a po několika nezdařených pokusech hovořit na imaginární mikrofon oznámí: „Europeana, dějiny nejvražednějšího 20. století.“ Posadí se na židli, nasadí sluchátka a následuje několikaminutové křičení, dupání, napodobování střelby, zvuků letadel, zoufalého volání o pomoc. Šílenství vyvolané zvuky a podivnými grimasami je přerušeno monologem prvního promlouvajícího (Ondřeje Mikuláška), jenž hovoří o koncentračních táborech, o plynu. Ostatní kolem něj jako by umírali, postupně se všichni svalí na stůl, židli, podlahu... Všechny hrůzy té doby zní z Mikuláškových úst jako zprávy reportéra, bez citu, bez osobního názoru a postoje. Během celé hry se střídají scény, kde všichni něco fyzicky předvádí a pouze jeden hovoří, někdo zpívá a tempem písně udává rychlost pohybů herců. Vždy jako by jeden vystoupil za celou společnost, aby nám divákům sdělil historická fakta. Když se slova ujme další ze zůčastněných pánů (Václav Vašák), aby hovořil o antikoncepci a první podprsence z roku 1914, ženy s viditelným pohoršením opouštějí místnost. Informace o vynálezech tohoto typu stojí v opozici všem probíraným válkám, teroristickým útokům a hladomoru. Celé představení provází jakási tematická ambivalence.

Hudba (výběr Jan Mikulášek) je složena z téměř všech stylů, které známe. Uslyšíme Beatles, Beethovena, Boba Dylena. Jednotlivé písně akcentují zásadní momenty dějin. Ne však ve smyslu prohloubení dojmu ze situace, spíše k jejímu odlehčení. Texty písní korespondují se slovy, která jsou pronášena na jevišti. Když je řeč o 1. světové válce, Jiří Vyorálek se s kytarou posadí na barovou židli a zpívá „Masters of war“. Depresivní text názorně předvádí Jan Hájek, což v publiku budí hlasité výbuchy smíchu. Později, kdy každá postava chodí zmateně po jevišti, v ruce knihy, plná ústa papírů, které z nich trhají, ozývají se hesla jako Hirošima, Terezín,... Jeden hlas se bije s druhým. Začíná stejně zmatený výčet mrtých těl, kilogramů lidských vlasů,... Všichni sténají, tlučou se do hlavy, plačtivost postupně ustane. Promění se ve sborové pobrukování Beethowenovy „Ódy na radost“, což najednou vzbudí slavnostní atmosféru. Vedle naturalistických výkřiků z války je v ní něco děsivě odporného. Vzlykot se vrací, ozývá se „Proč?, Warum?, Per ke?“, do toho zní „Tell me why“. Herci mluví jeden přes druhého a hudba s rytmem, který sami tvoří dupotem, bubnováním nebo ústy, je jakýmsi spojovacím článkem. Herecký projev je často stylizovaný, chvílemi všichni působí jako karikatury. Karikatury celé společnosti. Někdy dost nechutné. My je se zájmem pozorujeme a nasloucháme jim, ale kamarádit bychom s nimi nechtěli. Chybí jim duše, jsou „jen“ našimi průvodci po 20. století.

Sál potemní a všechny postavy jdou směrem k nám, vstříc temné budoucnosti...

Komentáře k článku

Nový komentář