Tajuplný mlýn

Sobotní podvečer osmého dne Pražského divadelního festivalu německého jazyka zahájily dva sjednocené soubory – TaK Theater Liechtenstein a TRIAD ze sousedního Švýcarska – s jediným představením. Soubory pod režisérským vedením Eveline Ratering uvedly pohádku Krabat. Celý herecký ansámbl čítal jen tři členy (Thomas Luz, Ingo Ospelt, Anja Tobler), ale i v tomto minimálním počtu okouzlili dospělé i nedospělé diváky.

Pohádka Krabat je v Česku známá více pod názvem Čarodějův učeň a je snad všem českým divákům dobře známá skrz výborně výtvarně zpracovaný film režiséra Karla Zemana z roku 1977. Původně se jedná o staroindickou pohádku, kterou později přepsal liberečák Otfried Preussler. Nejedná se o klasickou princeznovskou pohádku, ale o příběh prodchnutý černou magií a propletený peripetiemi dospívání. Hoch se zvučným a temným jménem Krabat se nevědomky ocitne v čarovném mlýně u zlého kouzelnického Mistra. Spolu s Krabatem je v kouzelnické škole dalších jedenáct žáků, nejvíce se Krabat spřátelí s Tondou a hloupým Jurou. Každý rok na Nový rok ale jeden učedník musí zemřít, protože Mistr má tajnou smlouvu s Kmotříčkem. Krabat se zamiluje do dívky z nedaleké vesnice, ale dívka musí splnit Mistrovu zkoušku, aby osvobodila nejen Krabata, ale i všechny ostatní učedníky.

Největší kouzlo švýcarsko-lichenštejnského zpracování Krabata tkví v živé hudbě: všichni členové souboru hráli, někdy spíše vrzali, na housle či ilustrovali děj zpěvem nebo jinými zvuky. Netradiční bylo ozvučení hracího prostoru – mikrofon s různými efekty v levé zadní části jeviště. Většina doprovodných či ilustrujících zvuků se vytvářela přímo na scéně, např. zvuk hořícího ohně vytvořila herečka velmi jednoduše – pomocí šustícího mačkaného papíru. I místa příběhu se dourčují v duchu celého zpracování – minimalisticky pomocí změny osvětlení, stínem či jen úsporně herecky. Zadní poloprůsvitný horizont slouží jak pro stínohru, tak pro rozšíření prostoru.

Soubor – dva muži a jedna žena – dokáže obsáhnout přes patnáct postav. Každý učeň v kouzelnické škole má totiž svoji čepici (i Krabat ji dostane, když ho Mistr přijímá do služby), a proto se postavy střídají velmi jednoduše – pomocí sundání či nasazení čepice. Vždy, když Mistr učně začaruje v havrany, visí čepice na věšáku pěkně vedle sebe jako havrani na větvi. Mistr má zase kšandu, kterou může herec lehce sundat i nasadit, a proto i dialog mezi Tondou a Mistrem zvládne zahrát jediný herec. Celá scéna, kostýmy, rekvizity i svícení byly využity přesně a účelně bez jakýchkoli zbytečností.

Herci jsou ve svých rolích sebevědomí, nejstarší hraje Mistra s polozavřeným okem a nenávistnou mimikou, vlastně ani přirozeně nemluví, jen slova zlostně cedí skrz zuby. Inscenátoři ale nechtějí diváky připravovat o kouzlo divadelní představivosti. Třeba v případě, když dívka pozná Krabata mezi ostatními dvanácti houslemi, nedozvíme se, jak to provedla. Své tajemství prozradí dívka Krabatovi jen šeptem. I tento prvek umocňuje kouzelné vyznění pohádky.

Síla a jímavost inscenace stojí na hercích a na příběhu. Celé podání pohádky si drží svoji tajuplnou atmosféru a minimalistickou koncepci. Silný příběh a hravost herců způsobí, že představení neztrácí na poutavost ani v druhé půlce, celkově je pohádka rozumně redukována na hodinu a půl hracího času, což je ideální i pro menší diváky. Tak se nechme okouzlit.

Komentáře k článku

Nový komentář