Pes v nás!

Jedním z titulů Pražského divadelního festivalu německého jazyka, které měly poukázat na otevřenost dramaturgie i režie německy mluvicích divadelních scén, byla inscenace lotyšského režiséra Alvise Hermanise Volání divočiny (Ruf der Wildnis). Festivalové představení Volání divočiny berlínského Münchner Kammerspiele bylo uvedeno na scéně Divadla na Vinohradech.
 

Netradiční režijní rukopis Alvise Hermanise (jeho domovskou scénou je Nové rižské divadlo) je vítaný v rakouských i německých divadlech. Ve vídeňském Burgtheateru (jehož je kmenovým režisérem) nedávno uvedli v jeho režii Čechovova Platonova. V Schabühne v Berlíně se 25. listopadu chystá premiéra jeho úpravy Puškinova Evžena Oněgina.
 

Hermanis se pro inscenaci Volání divočiny inspiroval stejnojmenným románem Jacka Londona, který pojednává o Zlaté horečce na Klondiku. London nahlíží dobu i situace prostřednictvím hlavního hrdiny, psa Bucka, který prožívá krásné i těžké chvíle na severu Ameriky. Román končí sblížením Bucka se smečkou vlků, kteří jej přijímají mezi sebe. Buck, ač původně domestikované zvíře, se tak vrací do svého přirozeného prostředí – do divočiny.

Buckův příběh je východiskem i tématem celé Hermanisovy inscenace. Úryvky z románu proplouvají monology jednotlivých postav, které se na jevišti během představení objevují. V představení nezazní žádný dialog, ale pouze monology. Hlavními protagonisty inscenace jsou tři ženy a tři muži různého věku i vzezření. Nikdo však spolu nepromluví. Postavy na scéně fungují jako samostatné jednotky. K jejich kontaktu dojde pouze ve vypjatých situacích, v nichž se stylizují do role psa, a jejich vzájemná interakce je doprovázená agresivním štěkáním, ničením kusů nábytku a vzájemným fyzickým napadáním.
 

Každá z těchto postav je určena pouze třemi atributy – pohovkou, psem a dlouhou promluvou, v níž divákům představí svůj životní příběh. Tyto postavy se na jevišti vyskytují zároveň, ale neexistuje mezi nimi žádný vzájemný vztah. Jakoby každá z nich byla uzavřena ve svém světě, ve svém příběhu. Individuální svět každé z postav je prostorově vymezen pohovkou. Každé z nich patří jedna z šesti pohovek, které jsou poskládány do půlkruhu tak, abychom na všechny účinkující herce dobře viděli. Navíc jsou umístěny na šikmé ploše, jež se svažuje směrem do publika, čímž se přehlednost dění na jevišti o mnoho zlepšuje. Na povrchu plošiny je naskládáno několik perských koberců, které se různě překrývají a celý prostor svým způsobem zútulňují.
Pohodlí, teplo domova, klid a pohoda – atmosféra, která na diváky dýchne při prvním roztažení opony. Na šesti pohovkách leží šest psů různých ras. Do toho hraje klidná romantická hudba. Tento hudební motiv prostupuje jednotlivými scénami představení a je jediný, který v průběhu zazní.
 

Živá zvířata na jevišti nevidíme v České republice často. Naopak často slyšíme názor, že zvířata na jeviště nepatří. Důvodů je hned několik – jejich chování se i u cvičených jedinců špatně předvídá a je velmi pravděpodobné, že přítomnost němé tváře na jevišti vždy u diváků vzbudí dojetí a rozněžnění. V případě Hermanisova Volání divočiny je patrné, že tyto emoce chce v divácích cíleně vyvolat. Pejsci jsou vskutku „rozkošní“ a tento fakt Hermanis ještě umocňuje tím, že k nim přivádí jejich majitele (herce), kteří si s nimi začnou hrát, a psi pak vesele panáčkují. Doslova idyla. Bylo by však mylné domnívat se, že u něhy a romantiky to začne i skončí. Hermanis se nebojí jít ve své inscenaci na dřeň toho, co sám považuje za podstatu lidství. Živí psi na jevišti jsou pouze krátkou prolepsí, kterou poukáže na to, co se bude odehrávat posléze. Všech šest psů je na jedno písknutí píšťalkou odvoláno do zákulisí a odkrývání člověka může začít.
 

Hermanis se prostřednictvím své inscenace zamýšlí nad dnešním člověkem, jeho psychickým i fyzickým aparátem, a nad jeho podstatou i původem. Člověka nevidí jako bytost utvářenou společenskými pravidly, ale spíše jako živočicha vycházejícího z přírody a jejich zákonů. Příroda může bez člověka žít, člověk bez přírody ne. Na to se dnes často zapomíná, a proto je Hermanisova inscenace jedním z další připomenutí této skutečnosti.
Jeho záměry jsou však ještě dalekosáhlejší, než se na první pohled může zdát. Hermanis člověka navrací k jeho kořenům – divokosti, živočišnosti, pudovosti. Mění člověka ve psa, zatímco pes zde figuruje jako obraz člověka – pohodlně usazený v teple domova na pohovce. Není to pes, kdo slouží člověku, ale je to člověk, kdo slouží psu – krmí ho, hladí ho, venčí ho, uklízí po něm výkaly – člověk, nejlepší přítel psa. Vztah zvířete a člověka má v Hermanisově inscenaci více rovin. Je to člověk, kdo domestikuje divoké zvíře, aby ho přizpůsobil obrazu svému, a to především proto, aby se necítil opuštěný. Učí zvíře návykům, které mu nejsou přirozené. Stejně tak i člověk se ve svém životě musí učit řadě návyků, které mu nejsou vlastní. Oprostil se dobrovolně od svých kořenů, od toho, z čeho vzešel a co ho utváří – od přírody a její nezkrotné divokosti. Zkrocení divoké zvěře a její domestikace je jen jeden z příkladů toho, jak si člověk přírodu podmaňuje. Nikdo však nezkoumá, jak si příroda podmaňuje člověka.
 

Sledovat na jevišti štěkající herce, kteří vrčí i kňučí, vzájemně se očuchávají a otírají o sebe i o rohy pohovky, rvou zuby potahy a olizují podlahu, bylo úzkostné, spíše než komické. Herci hrají své zvířecí role s maximálním nasazením a jsou oddáni režisérovu konceptu.
 

Nebylo by správné vnímat tento výklad jako řešení otázky, co je v dnešním světě správné nebo špatné. Téma je otevřené a je jen na divákovi, jak hemžení lidí a psů na jevišti uchopí a co si z něj odnese. Hermanis ve Volání divočiny nabízí zase jeden z rozvolněných, leč ne konejšivých příkladů postdramatického divadla, který provokuje a popouzí k zamyšlení. Takové chvíle jsou na divadle vzácné.

Komentáře k článku

Nový komentář