První premiérou letošní sezony v Divadelním studiu Marta byla Povodeň od držitele Nobelovy ceny Güntera Grasse. Velmi nadějný ročník činoherního herectví je veden Alešem Bergmanem.
Déšť jako padající neštěstí, déšť, který přivede domů ztraceného syna, déšť, na který se nedá zapomenout. Pro každou z osmi postav znamenal něco jiného... Čtyři dvojice, různého věku, charakteru a vzezření. Lidé i zvířata.
Straší muž Noe, majitel domu a nepříliš úspěšný otec dvou dětí. Betty, jeho švagrová, dobrosrdečná, upovídaná a naivní jako malé dítě. Dcera Jutta, krásná, vzdorovitá a k smrti unuděná rodinou, počasím a svým snoubencem Hennem. Synáčkem z dobré rodiny, který sní o lepší budoucnosti po jejím boku. Třetí dvojice se v příběhu zjeví nečekaně – vypadne z obrovské krabice, která je od začátku přítomna na scéně. Nenadálý návrat syna, který před několika lety nazul toulavé boty, způsobí v domě rozruch. Leo dává svému otci jasně najevo nenávist a naprosté opovržení. Jediný, kdo jejich návštěvu vítá, je dcera, pro kterou znamená bratrova přítomnost rozptýlení a příjemné narušení letargie, ve kterém se jejich domov nachází uprostřed povodně...
Krom toho bratrův přítel Kongo je více než přitažlivý a exoticky působící mladík. Jeho mužnost a světáctví Juttě imponuje. Odolává jeho zájmu, ale ne dlouho... Poslední dvojicí jsou krysy, komické postavičky v béžových baloňácích. Špagát (Alfred Texel) jako všeználek, který už prošel pěkný kus světa (po svých čtyřech tlapkách se dostal z jednoho města do druhého) a Kapka (Růžena Dvořáková), naivní a věrná družka, která žije z vyprávění jeho příběhů o sýru a kachních paštikách. Nejen, že jsou jiným živočišným druhem než ostatní, ale jsou jedinou dvojicí, která je šťastná.
Tři v jednom, tak by se dala popsat neměnná, a přesto dobře fungující scéna. V průběhu hry se dostáváme z přízemí, které obývá otec s tetičkou, do patra, kde bydlí snoubenci, až na střechu, která patří krysám. Místo, na kterém se děj odehrává, je dáno světlem a hereckým jednáním zcela zřetelně.
Scéna je sestavena neúplným obdélníkem z nízkých praktikáblů, které tvoří obvodové zdivo a střechu domu. Seshora jsou potaženy tapetou se vzorem střešních tašek. Vzadu v rohu je nevysoký komín. Rozsvítí se žárovka, houpající se na dlouhém drátě, a my se ocitáme v pokoji se spoustou krabic a černobílých fotografiií. Krabice plné starých kalamářů a fotky, které v sobě nesou historii několika životů. Pro Noeho a Betty jsou smyslem života. Respektive jeho dozvuků, které už se soustředí jen na věčné přemisťování předmětů tam, kde zrovna není mokro... Slyšíme zvuky, které se v průběhu hry zesilují a zeslabují - prší.
Aleš Bergman dal studentům dostatečný prostor pro sebeprezentaci. V herectví se prolíná hravost, tempo a osobitost jednotlivých herců. Když Simona Zmrzlá zpívá „Ten den, kdy déšť z nebe se lil“, je celý sál prosycen smutným, nasládlým hlasem, který se pomale odevzdává Kongovi (Martin Tlapák). Přímé pohledy do očí, hrubý hlas, chůze zeširoka a permanentně arogantní výraz v obličeji. Naplní očekávání svalovce v maskáčích a kanadách, který na začátku vyskočí z krabice. Aleš Petráš ztvárnil svoji postavu velmi vrstevnatě. Když líčí zážitek z cirkusu, nešetří patosem, jeho slova nás na chvíli přenášejí do dob dávno zapomenutých. Krásná je také zmínka o smrti jeho matky. V téměř zlomeném hlase se mísí smutek s láskou, čímž alespoň na malou chvíli nadzvedne svoji masku a ukáže kousek zraněného já.
Krysí dvojka je velmi dynamická. Pohyblivost a výraz obličeje tvoří takřka dětinské chování. V jejich projevu je hravost, kterou krysy diváka baví.
Nakonec přestává pršet, bratr a jeho kamarád se chystají odejít. Leo trvá na tom, že si s sebou musí něco odnést. Ne snad jako památku na rodný dům, jde mu spíše o to, aby obral otce o kousek starého nábytku, kterého si tak považuje. Rozhodnutí padne na stojací hodiny. Chytnou je spolu s Kongem a najednou z nich vypadne mladá žena v kostýmku a začne „evidovat škody“. Mladíci na nic nečekají, vezmou hodiny a jdou směr severní pól. Žena působí jako vpád moderátora z televizní show. Škody napáchané na domě je možné zaevidovat, ale co ty, které jsou na duši? Když se na začátku takhle rychle a nečekaně objeví Leo, má to své opodstatnění, ale kdo je na konci zvědavý na ženu z hodin?
Voda pomale ale jistě stoupala, stejně jako napětí, které však bylo tentam, když se hodiny otevřely. Poslední Juttino toužebné „Ať prší“ pak vyznívá téměř naprázdno, ne snad proto, jak jsou slova pronesena, je v nich upřímná touha a smutek, ale atmosféra už je rozbitá … Voda opadá a my jdeme domů.
Mezigenerační problémy, „ponorka“ , která za dané situace zcela přirozeně vzniká, partnerské rozepřene, nevyřešená nebo nenaplněná minulost. Smrt matky, která je synem očividně přičítána otci. Teta, vzdychající nad promarněným životem. Touha po dobrodružství na úkor kohokoli a čehokoli. Sobectví mladšího, proti staršímu. Opovrhování city druhých. Nenaplněnost sebe sama. To vše a asi mnohem víc se dá z inscenace vyčíst. Kam míří, co je poselstvím konce a proč potřebujeme po tragédii ženu v černém kostýmku? Nevím...
Divadelní studio Marta – Günter Grass: Povodeň. Režie Aleš Bergman, dramaturgie Helena Michková a Dagmar Radová, scénografie Lucie Halgašová. Premiéra 11. září 2011.