Vykrádání životů druhých

Poslední inscenací představenou publiku v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka ve Vinohradském divadle byli Zloději berlínského Deutsches Theater. Inscenaci, která by se za jiných okolností dala označit za formálně čistou a k současnosti promlouvající, se dají připsat i superlativy, jakými jsou „skvělý text a úžasná scénografie“ či „oblažující, čarovně burleskní snění“.

Text Dei Loher naplňuje scénografickou formičku. Opulentní scénografické řešení poskytuje ve své jednoduchosti a čistotě dostatečně rozměrný prázdný prostor k zaplácávání obrazivými slovy. Na scénu jsou do kvádru instalovány čtyři obrovské lopatky, které hrnou zákulisní prach společně s herci a jejich rekvizitami na scénu, či v protisměru ze scény. Konkrétní prostředí jednotlivých míst děje je jednoduše naznačováno jedním až třemi kusy nábytku, případně si situace vystačí pouze se slovní dekorací. Slova vymalovávají světlé stěny čtyř obrovských lopatek smontovaných z panelů. Panelákové prázdné stěny podléhají síle slova obrazně, ale navíc i reálně prostřednictvím markýrování popisnosti – herci během představení stěny postupně pokrývají jednotlivými slovíčky. Černou uhelnou linku lze však mávnutím ruky rozmazat a čitelnost slov zrušit, ne však vzniklý obraz.

Neustále se proměňující scénický prostor vytváří roztodivné podmínky pro herecké akce. Herci balancují na šikmě, ale nechávají se i houpat. Prostor přepůlený lopatkou lze také využít jako dvě autonomní scény, v kterých se odehrávají situace paralelně nad sebou. Nekompromisní kolo času dělá navíc z příchodů a odchodů jedny z nejpoutavějších okamžiků inscenace. S lehkostí střihu prochází epizodky mezi mlýnskými lopatami jedna za druhou, z nich se postupně v divákově hlavě skládá mapa rodinných a partnerských vazeb všech dvanácti postav.
 

Ačkoliv je děj příběhu blíže časově neurčen, místně zasazen do Německa, i navzdory retro kostýmům a vybavení, není pochyb, že se příběhy odehrávají v naší společné globalizované současnosti napěchované malými nicotnými problémy bezvýznamných jedinců. Životní pojistka proti „živelným pohromám“ se nikdy nevyplácí.
Pojišťovací agent, jehož epizodka je v podstatě svébytným monodramatem člověka, který se rozhodl, že už nechce dál žít a naplnil svůj hladovějící žaludek drobnými mincemi několika zemí Evropské unie, nakonec skočí z okna. Zatímco se jeho otec na druhé straně města upíná k představě, že by ho syn mohl jednou navštívit v nesnesitelně vstřícném prostředí domova důchodců, kam jezdí autobus čím dál méně častěji. Namísto se synem se však setkává s paní, která přes čtyřicet let čekala v hotelovém pokoji na manžela, až se vrátí z noční vycházky. Aby si nakonec při oznámení manželovy absence na policii uvědomila, kolik času promarnila…
Nemá smysl příběh dále popisováním podrobovat banalizaci. Trpké, přesto komické i bizardní osudy hrdinů všedního dne se dají s trochou nadsázky přirovnat k českým filmovým samotářům. Je tu nepochybně i určitá formální podobnost se současnou seriálovou praxí, název Zloději lze vzít také jako výstižný titulek pro současnou diváckou i mediální situaci. Vykrádaje životy druhých, okrádá člověk o život sebe sama.

Kdo ukradne text Zlodějů pro české divadlo? Protože to byl právě text Dei Loher, který v překladu Petra Štědroně vyjevoval řadu básnických kvalit a strhával svou obrazotvorností pozornost německy nerozumícího publika k titulkovacímu zařízení do té míry, že „meloucí se“ představení tu a tam upozadňoval.

Komentáře k článku

Nový komentář