První listopadový den byl v DHNP dnem slavnostním. Ján Mikuš, mladý režisér, totiž představil svou premiéru s názvem Troseční III a po 35 letech se tak pokusil navázat na slavnou inscenaci Bolka Polívky. Na představení z roku 1977 se stále vzpomíná, jako na jedno „z těch slavných dob Husy“. V hledišti sklepní scény DHNP to proto před začátkem premiéry netrpělivě hučelo.

Volba menší sklepní scény byla pro inscenaci velmi přínosnou. Toto komornější prostředí skvěle dotvářelo intimní atmosféru některých částí inscenace, které by v případě velké scény vůbec nevyzněly. Scéna byla velmi jednoduchá. Před diváky stála pouze nakloněná rovina, skládající se z několika panelů. Na těchto panelech, znázorňujících trosečníkův vor, se odehrálo prakticky celé představení.

Inscenace by se dala rozdělit do čtyř částí. Bohužel jejich kvalita klesala geometrickou řadou.

Nejzdařilejší částí byla hned ta první – tedy část klaunská. Klaun čili Trosečník čili Jiří Hajdyla předváděl na scéně své herecké umění. Vystačil si pouze se svým vorem, obsahem kapes saka, kapesníkovým šátkem na hlavu a tyčí, která už na první pohled připomínala fagot. V krátkých mluvených mezihrách začal z ničeho nic Jiří Pecha mluvit právě o hraní na tento nástroj a v závěru klaunské části zase na pseudo fagot Klaun jakoby hraje. Klaunská pasáž měla skvěle propracovanou kombinaci hraní a zvukových efektů. Poryvy silného větru a do toho vlající Jiří Hajdyla a nebo šplouchnutí vody přesně ve chvíli, kdy nabere Klaun hrníčkem vodu. Toto přesné načasování dotvářelo dojem toho, že Trosečník se skutečně nachází na vratkém, větru čelícím voru, uprostřed širého oceánu. Je pravda, že bez zvukového doprovodu by klauniáda nebyla vůbec tak zajímavá.
Po chvíli, kdy zjistíme, že Klaun je trosečníkem na voru, je opuštěný a má hlad, na scénu přilétá Anežka Kubátová. Anežka oblečena do velmi lehce stylizovaného kostýmu (oranžový zobáček a rozcuchané vlasy) ztvárňuje ptáka – slepici, racka? To divák zatím neví. Postupem času ovšem probíhá konkretizace této postavy a z ptáka, kterého si klaun chtěl chytit k obědu, se vyvíjí jeho družka, naivní žena, dalo by se říct... slepice. Mezi těmito dvěma nejdříve probíhá neustálý souboj, hádky a hysterické scény pláče, ale vždy nakonec skončí spolu v objetí.
 

Jak již bylo výše zmíněno, jednotlivé scénky v této pasáži jsou odděleny mluveným slovem. Hlas Jiřího Pechy se ozýval vždy do setmělého sálu a mluvil o všem, co se týká herectví, života a všem možném. Kriticky i hezky. Při některých mezihrách se člověk pousmál, někdy se zamyslel. Tato intermezza pomáhala k přechodům z jedné kapitolky do druhé, ovšem větší význam jejich funkce nebyl jasný. S dějem neměly promluvy nic společného a stýskání si nad těžkým životem herce... Jediné vysvětlení, proč „boží hlas“ Jiřího Pechy mluví zrovna o tomto, je snad nenápadná narážka na současnou těžkou situaci divadelních institucí v Brně. Opravdu to ale bylo vhodné? Nestačil snad jen Jiří Kniha, který před začátkem přečetl manifest DHNP?

Jednotlivými příběhy Klauna a jeho Slepice jsme se postupně dostali až na závěr první části, kdy se slepice oběsí na klaunově udici (tyči-fagotu). Jiří Hajdyla nakonec zahání smutek hrou na „fagot“, přičemž divák uslyší Rimskij-Korzakovův Let čmeláka. Klanící se hráč odhazuje klaunské oblečení na všechny strany, až nakonec před námi zůstává Jiří Hajdyla pouze v boxerkách.

Začíná část druhá, která ovšem působila velmi zmateně a ačkoliv zde, na rozdíl od první části, herec mluvil, byla méně pochopitelná. Tentokráte již žádný rudý nos. Téměř nahý Jiří Hajdyla si zde vystačí pouze s fotkou svého obličeje a před diváky se odehrává schizofrenní rozhovor šaška a jeho šéfa. Šéf se bojí toho, že ho chce šašek „zamordovat“. Jiří Pecha do toho promlouvá o snech. Je to realita? Nebo sen… mluví sám se sebou Jiří Hajdyla v zrcadle. Opravdu chce šašek zabít šéfa? Nechce vlastně zabít sám sebe? Dvě postavy v jedné osobě….

Než však stihneme vše pochopit, přecházíme do třetí části. Scéna se lehce mění. Tři zadní části nakloněné roviny jsou vzpřímeny a slouží částečně jako stěny domu, částečně jako promítací plochy. Nejdříve na nich vidíme lesy a zvířata. Později, když se na stěnách objeví vesnické stavení, dotváří promítání dojem toho, že se nacházíme někde na dvorku vesnického stavení. Tento pocit navíc ještě dokresluje zvuková kulisa kejhajících hus, slepic a jiného domácího zvířectva. Z Hajdyly se opět stal Trosečník. Sedí ve velkém hrnci a pádluje. Na dvůr přichází Anežka Kubátová jako matka malého Jiříka, který se v hrnci vlastně jen koupe. Znovu se objevuje pasáž, která působí tak, jako by se zbytkem celé inscenace neměla nic společného. Snad jen kdákání slepic při příchodu Anežky připomnělo část první. Malý Jiřík řeší s matkou, jestli je vlastní, nebo ne. Než to stihnou vyřešit, tak matka umírá.
 

Anežka Kubátová odchází až do zadní části jeviště, vylézá na stěnu a skrčí se do výklenku v cihlách. Díky tomu, že výklenek je umístěn přesně mezi dvě stěny z původní roviny, vypadá to z pohledu diváka tak, že se díváme na skrčenou Anežku dolů do hrobu.

Poslední část byla nejkratší a opět velmi matoucí a dalo by se říct, až nadbytečná. Pokud divák hledal nějakou spojitost s tím, co se na scéně již odehrálo, patrně ji nenašel. Jiří Hajdyla nyní do hry zapojil dvě divačky – jedna znázorňovala Slunce, druhá Zemi, která se otáčela kolem Slunce. Jiří představoval Měsíc. Dochází k zatmění Slunce a najednou se opět objevuje na scéně Trosečník, který se nastalou tmu snaží zahnat tím, že se pokouší vyrobit oheň.
 

Trosečník III. ve mně vyvolal velmi zmatené pocity. Hereckým výkonům Jiřího Hajdyly a Anežky Kubátové nemohu vytknout nic. Bohužel nekomplexnost inscenace a nepropojenost jednotlivých částí způsobila ve výsledku to, že nakonec herec mohl sám někdy působit zmateně a nejistě. Doufám, že další zhlédnutí mi osvětlí něco z toho, co mi nyní připadalo nesrozumitelné a nepochopitelné.

Komentáře k článku

Nový komentář