Je tomu přes třicet let, kdy dvojice Milan Uhde a Miloš Štědroň společně vytvořila dílo Balada pro banditu. Nyní se vracejí na Provázek s titulem Leoš aneb Tvá nejvěrnější. Celé inscenaci předcházel Kabinet Janáček – diskuzní a přednáškový cyklus, který se pod vedením M. Štědroně odehrával měsíc co měsíc po dobu jednoho roku v divadle Husa na provázku. Podobně tomu bylo v případě Kabinetu Havel, na který navázala inscenace Cirkus Havel.

Scéna je postavena stejně jako u obnovené inscenace Balada pro banditu, diváci sedí proti sobě a mezi nimi je podlouhlý prostor, kde se hraje. Herci také využívají prostor v uličkách mezi diváky. Od začátku do konce je přes celou scénu dlouhý stůl. U stolu sedí Leoš a jedna z jeho lásek mu servíruje oběd, na stole se odehrává nejedna milostná scéna. Je využito i jakési propadlo ve stole, který se v jedné části rozevře (jako okenice) a z díry vykoukne herec, stylizovaný do Janáčkovy podoby ve stáří. Naprosto nehybně klečí pod stolem a hlava, která je nad stolem, tak vypadá jako mistrova busta. Hraje se nad ním, pod ním, kolem něho. Nad stolem visí hlavou dolů obrovská maketa bílého koně. Okolo scény stojí sochy šesti žen, které prošly jeho životem. Všechny sochy jsou stejně esovitě prohnuté, mají bílou barvu, jsou téměř průsvitné.

Celým představením nás provádí Jiří Kniha v úloze režiséra, který křičí „STOP“, když se dění kolem začne komplikovat. V textu zastávají tyhle výstupy čistě vysvětlovací funkci, přiblížení děje divákovi. Zde je ale Jirka Kniha herci přiznaně oslovován vlastním jménem (vystupuje sám za sebe), čímž vzniká zcizovací efekt, který se už zdá být nedílnou součástí Morávkova režijního rukopisu. Na samém začátku režiséra (Jiří Kniha) osloví Eva Vrbková, která s poněkud rozpačitým tonem žádá o uvolnění na toaletu. Jestli její rozpačitost vychází z dané role nebo z opravdových pocitů jí samé jako herečky, která musí být spojena s tak trapnou replikou a naprosto zbytečnou vsuvkou, se můžeme dohadovat. Kolem stolu zmateně pobíhají tři muži v oblecích. Jeden nezávislý publicista a velký obdivovatel Janáčka a dva erudovaní muzikologové. Všichni řeční na téma Janáčkových oper, překřikují se, hádají se a vůbec nerespektují názory kolegů. Tihle pánové nás také provázejí až do konce představení. Jejich repliky poskytují různé informace o Janáčkovi, odborné, bulvární, některé zaslepené obdivem k mistrovi. Vedou neustálý spor o tom, kolik procent zaujímala láska v Janáčkově díle. 3, 5% nebo celých 6%? Ví Bůh...

V čele stolu sedí sám Janáček ve středním věku (Martin Havelka), vedle něj mistr jako mladík (Martin Donutil), který ho drží za ruku. Postupně se probíráme jeho životem. Prolíná se zde jeho mládí v Hukvaldech, odchod do Brna, kariérní vzestup a poslední dny jeho života. Oba dva Janáčci (mladý i starý) mluví lašským nářečím, což zpočátku působí téměř komicky. Ale herci se nakonec s nářečím vypořádali obstojně. Postava se postupně proměňuje, ne však ve významu vývoje a růstu vnitřního světa, ale čistě vizuálně. Hned na začátku se skrze diváky prodere starý Janáček se svojí poslední láskou Kamilkou.

Najednou se vracíme se do dětství, vidíme ufňukaného kluka, kterého vláčí otec na nádraží a syn křičí „Já nechcu do Brna“. O pár minut později je před námi mladý, velmi talentovaný umělec, který začíná experimentovat se ženami a pomalu se učí využívat svého osobního kouzla ku prospěchu své kariéry. Náhle je z něj zralý muž, který oslovuje ženy bez jakýchkoli servítek. Jeho jméno v kombinaci s jeho finanční stránkou jsou pro něj tak důležité, že sám sebe vidí jako modlu. Nakonec se kruh uzavírá a stařík s Kamilkou se vracejí, abychom viděli jak se starý muž snaží výstupem na kopec (kde je jeho nová socha) přemoci sám sebe a své stáří. To se mu však stává osudným, kolabuje a po několika dnech umírá.

V sále se střídavě objeví snad všechna zvířátka z Janáčkovy Lišky Bystroušky, některá z nich nám i zazpívají. Zvířecí kostýmy jsou někdy vystřídány za lidové kroje, které mají pravděpodobně znázornit Janáčkovu lásku k rodnému lašsku jako ke zdroji inspirace. Občas krojované postavy potichu a opakovaně juchají. Spolu s nářečím to tvoří něco jako folklorní složku představení. Folklor, se kterým chtěl mistr tak prorazit v hudbě a přes počáteční odmítavost okolí se mu to podařilo.

Inscenací projde šest žen, které v Leošově životě pravděpodobně něco znamenaly. Na začátku i na konci, kdy se Martin Havelka jako starý Janáček, nahrbený, o holi, pomalu plouží jevištěm a v závěsu za sebou doslova táhne mladičkou Kamilku, je to téměř roztomilý a velmi pozorný starý pán, který si chce užít poslední chvíle svého života po boku mladé ženy. Ale během hry vidíme spíše to negativní z mistrova života. Jeho city k ženám byly všelijaké, jen ne stálé. Vždy ranil a odešel. Když byl odmítán koketní zpěvačkou, nemohl pochopit její stanovisko, takhle se k němu přece ženy nechovají. Nejedna z „jeho“ žen byla zadaná. Vlastně i ta jeho poslední láska měla muže. Kamilka (Kateřina Jebavá) zde vystupuje jako čistá duše, která ho litovala. On sám ji označil za Káťu Kabanovou. Díky tomu, že na ni nechal přepsat část svých autorských práv, s ním mohla trávit čas. Její muž tušil zisk, takže vlastní ženu zaprodal penězům.

Miloš Štědroň poskládal hudbu z částí mistrova díla. Některé části jsou zhudebněné nově, stylizovaně. Záměrem byla aktualizace Janáčkovy hudby, a tedy přiblížení se dnešní společnosti. Zaznívají i původní melodie z Janáčkova díla. Opakovaně Veni Sancte Spiritus z Glagolské mše. Možná měla mít právě tahle melodie, respektive její slova symbolický význam. Volání po spáse, pomoci a touha po napravení se. Ale vzhledem k tempu a nepřehlednosti celého provedení inscenace divák nemá moc příležitostí k nějakému komplexnímu vnímání postavy Janáčka. Ne že by herecké výkony trefně neodhalovaly kousky z jeho povahy, charakteru a způsobu přemýšlení (hlavně o ženách). Ale do samého nitra jeho duše se nepodíváme ani na chvilku. Autoři nám slibují „Vytáhnout duši z těla ven“, duše se však zasekla někde na půli cesty. Režie ji asi zkrátka nenašla nebo nebylo dost síly na tahání. Celá inscenace se pohybuje ve zmatku a ohromném hluku, který je na hranici snesitelnosti. Najednou se otřese zem, zaduní hromy a Janáček je mrtvý. Tak jaký tedy byl?

Komentáře k článku

Nový komentář