Poetika tvorby Petra Nosálka, jenž se po letech navrátil do ostravského Divadla loutek jakožto režisér Tučňáků na arše, je založena na precizní syntéze jednotlivých divadelních složek s důrazem kladeným na loutku. Ta v Nosálkově vizi představuje živáčkova partnera, je bytostí plnohodnotnou, využívající vlastních významových prostředků k novému pohledu na jevy nás dennodenně obklopující. Tyto aspekty jsou ostatně do značné míry patrné i v Tučňácích na arše, textu Ulricha Huba, který neotřelým způsobem parafrázuje starozákonní příběh o Noemově arše.

Ústředními postavami díla jsou tři tučňáci řešící problém, jak na archu, kam Noe bere vždy jen pár z živočišného druhu, dostat přebývajícího kamaráda. Nosálek se při koncepci této tematické roviny nechává inspirovat filmem (postupy němé grotesky – kopance zdůrazněné zvukem činelů), čemuž ostatně odpovídá i expresionistické líčení (nabílená tvář, zdůraznění očí a rtů). Podnětem se režisérovi rovněž stává umění pantomimy. Vedle těchto elementů využívá samotné fyziognomie tučňáků (křídla a nohy s plovacími blánami mezi prsty), díky níž je dosaženo komického efektu (dlouhé šosy pláště či velké a bezesporu těžké boty znesnadňující chůzi). Humorný aspekt je mimo sféru situační (první pomoc mravenci) zastoupen i zásluhou dramatické předlohy (když si motýl sedne na tučňáka a ten mu to oplatí). Kontrastem k této rovině se stává symbol filozoficko-náboženský, dotýkající se otázek po existenci Boha. Ačkoliv postavy nejsou s to ve vztahu k tomuto problému nalézt jednotné stanovisko, Bůh coby symbol dokonalosti, nekonečnosti a absolutna je na scéně všudypřítomný. Výtvarník Pavel Hubička mu implicitně vtiskl podobu kruhu (kormidlo, okénko v podpalubí, buřinky, rozevlátá sukně, kruhy na punčochách), ten lze ovšem spatřit nejenom ve spojitosti se samotnou scénografií, ale také v její syntéze se složkou hereckou (bodové svícení na tvář Holuba odkazuje k filmovému umění, zaměření se na detail). Kruh je zároveň zastřešujícím tématem celého díla. Potopa představuje očištění, katarzi, předznamenávající vznik nového, lepšího světa.

Do tohoto světa vstupuje herec. Herec, jehož mimika i gesta jsou přísně stylizovaná – nesou v sobě prvky grotesky (expresivita výrazu). Aktéři v této souvislosti užívají pohybů vycházejících z nápodoby zvířat, díky čemuž docílí humoru: Holub (Ivo Marták) se pitvoří v obličeji, hlasitě funí, hlavu si urputně tře o rameno. Zásluhou stylizace na sebe herec částečně přebírá úlohu loutky, jeho jednání ovšem neporušuje jedinečnost divadelní akce, naopak – slouží k jejímu zdůraznění. Faktických loutek Nosálek využívá minimálně. Jejich funkce spočívá v dokreslení perspektivního řešení prostoru (malé, zespodu voděné loutky v zadním prospektu). Ten je koncipován s ohledem na hereckou akci. Pavel Hubička volí jednoduché, avšak funkční praktikábly, dotvářející iluzi konkrétního místa (podpalubí s kulatými průzory, záchrannými kruhy). Ve snaze o naplnění režisérské vize divadla jakožto umění syntetického je využita také projekce, která minimalisticky navozuje atmosféru (kresba zvířecí kůže na Noemově arše). Symbolika se ostatně projevuje i v kostýmech. Zatímco v případě Tučňáků se nabízí spojitost s klauny (volné kostýmy, které zároveň nebrání herecké akci, velké boty, buřinky, výrazný límec), kostým Holuba v sobě snoubí snahu o prosazení vlastní výjimečnosti (napoleonský klobouk, kulaté kostěné brýle), jež ovšem zásluhou neschopnosti ztroskotává (krajkový top, paraple).

Dokonalé propojení jednotlivých inscenačních složek, sféry vizuální i auditivní, dvě na první pohled protichůdné tematické roviny, které se díky režijní invenci vzájemně doplňují. Tučňáci na arše v režii někdejšího uměleckého šéfa Divadla loutek Petra Nosálka představují zážitek, v němž se střetává lidský přístup s uměleckou hodnotou.

Komentáře k článku

Nový komentář