Juden Wilkommen! Oder nicht?

Téma holocaustu, zpracované židovským spisovatelem, je jednou ze základních literárních šablon našeho věku. Lebensraum, neboli „životní prostor“ amerického autora Israela Horowitze zůstává ale přes nemalé ambice v jejích velmi těsných mezích. K tématu, které je sice „omleté“ ze všech stran, ale těžko někdy přestane být aktuální a potřebné, bohužel nic podstatného nepřináší. Což je trochu nefér vůči hercům, kteří se s látkou na alternativní scéně Divadla loutek vypořádali s velkou poctivostí.

Podzemní prostor divadla je uspořádaný v arénu. V ní jsou již připraveny potřebné rekvizity, tvořící samostatná stanoviště: postel, vozík s nákladem, různě ozdobené stolky, kolečkové křeslo atd. Ty během mozaikovitého děje o mnoha liniích střídavě ožívají spolu s plejádou různorodých loutek a při svých „výstupech“ se proměňují, rozkládají, případně ze scény mizí. Jeviště je tak neustále ve vývoji, neustále se snaží překvapovat. Tuto dynamiku ordinuje sám klipovitý text, rozložený do krátkých dílčích obrazů. Horowitzovo dílo je totiž myšlenkový experiment, podobný Čapkově Válce s mloky. Autor položí tezi a zkoumá její možné důsledky pro svět a jeho obyvatele. V případě Lebensraum je touto tezí: „co by se stalo, kdyby německý kancléř, ve snaze odčinit historickou vinu, nabídl občanství šesti milionům Židů?“.

Od momentu, kdy se kancléř probudí ze zlého snu a tento (upřímně, dost pitomý) migrační program vyhlásí, sledujeme možné následky, a to od globálních po zcela individuální. Koketérii s fiktivním dokumentem odpovídá i silný význam vypravěče (zastávají ho všichni herci). Ten představuje sledované souvislosti, vypráví značnou část příběhu a uvádí krátké loutkové výstupy, které jednotlivé motivy a myšlenky ilustrují. Soubor výborně zvládá neustálé skoky v čase a prostoru díky obdivuhodné variabilitě loutek i způsobů, jakými se dostávají na scénu. Jsou vytahovány z kufru, ze stínu či zpod peřin, přijíždějí v autíčku na ovládání nebo jsou přímo na místě vyráběny (čepice na holích). Střídání dějišť i postav (dohromady asi čtyřiceti, nepočítaje ty kolektivní) zvládají navíc pouzí tři herci, což je husarský kousek. Jednotlivé loutky ovšem hrají často spíše symbolickou roli a fungují více jako rekvizity než jako živé postavy.

Je to dáno tím, že vedle výrazných herců, kteří na sebe strhávají i při vodění nejen hlasovou, ale i gestickou a mimickou pozornost, nemají dost prostoru k tomu, aby samy ožily. Často jsou navíc rozhýbány jen minimálně, leckdy pouhým toporným pohybem ruky apod. Neznamená to, že jde nutně o chybu, protože i tato symbolická rovina funguje dobře. Například paranoidní generál tajné židovské armády, znázorněný jen umělou hlavou, „odehraje“ to podstatné jednoduše tím, jak je po scéně přesouván a situován, nebo jak mění pokrývku hlavy. Vedle vší kvantity chybí ale vedle samotných herců nějaký další jasný zastřešující prvek. Herci si už tak náročnou situaci rozhodně nijak neulehčují a i tak banální úkon, jakým je rozdání deštníků, si ztíží scénickým efektem (vhazování skrze díru ve stole). Při neustálých změnách obrazů vydatně pomáhají také světelné efekty a hudební podkresy všemožných žánrů. Vytváří se tak bohatý a poutavý jevištní rej, kdy herci naštěstí vyvažují někdy až přehnanou mnohost nápadů jednoduchostí střihu (zapálením svícnu se octneme na židovském shromáždění apod.).

Naznačený vyprávěcí model dává velký prostor pro politicko-sociální postřehy, kritiku, satiru. Samotná zápletka není tak důležitá jako to, co se pod jejím katalyzačním vlivem máme dozvědět o lidstvu. Horowitz z toho ale mnoho „nevytříská“. Vyhrocené spory přecházejí v nevalně motivované násilí (studenti ubijí hajlujícího profesora…); narážky odkrývající stálý nacistický resentiment, zdůrazňující míru utrpení v koncentračních táborech, jsou jen povrchně nahozené a nepřerůstají všeobecně známá nebo i zavádějící klišé (hloupě zjednodušený problém proměny normálního člověka ve vraždící zrůdu). Těžko se navíc odvolat na věk diváka, protože text rozhodně nepodává historické informace a počítá s publikem v dějepise zcela poučeným. Horowitzovi prostě jen schází umění citlivě ve zkratce demaskovat a ironizovat vady na kráse lidstva, ať již poukazem k nečekaným souvislostem, trefnou nadsázkou nebo čímkoli dalším. Chytá se tedy sám do pasti žánru, který si zvolil.

O něco zajímavěji začíná být po přestávce, kdy se některé dějové linky prolínají a prostor tak dostávají složitější a náročnější postřehy. Především ty, které se týkají mentality samotných židovských postav. Jejich vypořádání se s historickou křivdou je totiž i po šedesáti letech od konce války přinejmenším rozporuplné, což v nové dějinné situaci dostává prostor se projevit. Například v příběhu starce, který se z Austrálie vydává pomstít čtyřiadevadesátileté nemohoucí ženě, jež za války udala, a tím vlastně zavraždila jeho rodinu. I herci jsou v těchto psychologických polohách činoherně silnější než v ilustračních synekdochách. Zvládají introspekci postav čitelně a břitce, zatímco typové role z všeobecnější části zůstávaly na půli cesty k dostatečně jasné charakterové abstrakci. Je škoda, že k relevantním dramatickým konfliktům se dostává hra až tak pozdě (proč jen dramaturg pořádně neškrtal!?). Ještě smutnější ovšem je, že i tento náboj Horowitz nechá nevyčerpaný. Děj ukončuje násilným zvratem, spočívajícím v paradoxní smrti jedné z mladých hrdinek (takový zásah náhody je tragické nezvládnutí nastavených pravidel deduktivního žánru i laciným emocionálním fíglem). Zbylé rozehrané zápletky místo dovedení k pointám či nosnému sdělení nechá v rychlosti doříci vypravěčem a s drzým oznámením, že „tato hra nemá konec“, vše smete ze stolu. Otázky, které by v takové chvíli měly zůstat znít v divákově hlavě, přehluší jediná, týkající se autorovy lenosti dotahovat nápady.

Komentáře k článku

Nový komentář