Jednou z inscenací představených na OST-RA-VARu 1. prosince 2011 na Komorní scéně divadla Aréna byla hra Naomi Wallace Blecha (anglický originál One Flea Spare). Drama odehrávající se v Londýně ve druhé půlce 17. století popisuje osud staršího páru, malého děvčete, námořníka a hlídače-mastičkáře, jimž zkřížila cestu nejhorší a nejzákeřnější nemoc minulého tisíciletí – mor.

Příběh začíná vloupáním se námořníka do opuštěného domu. Hned za ním vběhne malé 12leté děvče. Oba dva jsou však překvapeni, protože dům není neobydlený jako většina ostatních domů, ale bydlí zde starší pár, který je zde uvězněn, neboť služebnictvo umřelo na mor, a proto musí být dům hlídán a zapečetěn. Nikdo nesmí dovnitř, a když už se sem přece jen někdo náhodou dostane, nesmí ven. Všechny postavy zde prožívají postupný vývoj, zpočátku je vše podřízeno pánu domu, nicméně postupem času se vše obrací a mění. Například manželka, poznamenaná požárem stáje na těle i na duchu, chytne „druhý dech“ s mladým námořníkem, čímž popudí svého despotického manžela.

Ve hře je ukázán strach obyčejného člověka ze zákeřné nemoci, která zboří sociální i etické zábrany mezi námořníkem a paní domu. Mají tedy dostatek času na přemýšlení nad vlastním životem. Postavy uvězněné nedobrovolně ve vlastním domě jsou ve spojení se světem pouze prostřednictvím hlídače-mastičkáře, který jim sem tam přinese něco k snědku. Ten také poodhaluje krutost nemoci a vysvobození milosrdné smrti.
Scéna rozvrhnutá do kruhu byla velmi jednoduchá, leč postačující. Konstrukce jakéhosi kvádru z bílých trámů symbolizovala pokoj, posunutím po kružnici do jiných částí hlediště pak celý dům. Podlaha byla zabarvena bílou barvou, která postupným stíráním odhalovala obrázek blechy – hostitele bakterie moru. Bílá barva symbolizovala čistotu, šály visící přes konstrukci pak vytvářely dojem útulnosti. Postupem času mizely podle toho, kdy postavy odešly, či umřely. Ze stropu byla také zavěšena klícka po kanárkovi, ve které Morse spálí papírovou panenku. Touto hrou popíše zoufalství, které lidé cítili nad ztrátou svých blízkých, a také důvod zápachu, o kterém postavy neustále hovoří.

Režisér Peter Gábor v inscenaci užívá spoustu náznaků a symbolů, které naznačují rozdělení společnosti na chudé a bohaté. Kostýmy jsou ve stejném duchu (rozlišení chudého a bohatého), paní domu je však od hlavy k patě zahalena v černém. Postupně se dozvídáme, že její oděv halí spálenou pokožku. Celou inscenaci podkresluje dobová barokní hudba, popř. písně, které zpívají jednotlivé postavy. Je rovněž užito postranních modrých světel, která se střídají s běžnými jevištními. Hlavně zpočátku je zvuk (údery do bubnu) na jevišti propojen se světelnými změnami.

Nejvýraznější a zároveň nejzajímavější je zde však postava malé Morse. Zuzana Truplová sice svým vzezřením nepřipomínala 12letou holčičku, nicméně účelem rozhodně nebylo navozovat iluzi malého, nezralého dítěte. Postupem času se v inscenaci odhaluje její původní lež, její životní příběh. Morse viděla smrt hned několika osob, zažila hlubokou ztrátu, viděla dva lidi v neintimnějších chvílích, když špehovala u klíčové dírky. Měla větší zkušenosti s životem jako takovým než paní domu. Byla otrlá, velmi rázná, drzá, neměla potřebu někoho bránit, nebo mlčet. V autorčiných hrách a dílech se velmi často objevují dětské hlavní postavy, které mají odvahu a vnitřní sílu, jako ji měla Morse. Zároveň jí však ponechala dětské vlastnosti jako důvěru v princip „něco za něco“, hraní si s panenkami, schovávání se za sukní paní domu nebo obrovskou zvědavost.

Na závěr se z Morse vyklube krvelačná příšera, která se neštítí zabít někoho, kdo ji měl rád. Nebo je možná spíše anděl spadlý z nebe, narozena z úlomku hvězdy, která pomůže nešťastné ženě odsouzené k smrti. Anebo právě toto dítě nevnímalo smrt jako negativum, ale spíš jako vysvobození a zařazení se mezi anděly, o kterých tak často mluvilo.

Komentáře k článku

Nový komentář