Představení Marat/Sade souboru Národního divadla moravskoslezského v režii Janusze Klimszi vyvolává mnoho otázek. Na většinu z nich se marně hledá odpověď. Na začátek nutno přiznat, že představení se odehrálo na konci druhého festivalového dne a na vnímání diváků to mohlo být znát.
Odpověď na otázku volby dramatického textu by se zprvu mohla zdát jako jednoduchá. Samotné drama Marat/Sade dramatika Petera Weisse napsané v 60. letech minulého století – dílo označované jako dokumentární drama – vypráví o markýzu de Sade, kterak na začátku 19. století v blázinci v Charentonu inscenuje svoji hru o francouzské revoluci. Samotný text se jeví jako velmi aktuální pro současnou společenskou situaci – řešení otázky individuální a společenské revoluce. Dobrý, i když náročný, dramatický text ovšem není příliš podpořen inscenačním zpracováním. Stěžejí Maratova promluva v druhé části hry, kdy hovoří o lidu otrocky pracujícímu pro makléře, burzovní agenty a spekulanty, o potřebné změně, v celé koncepci ztrácí na síle. I když na nás hlavní téma občas vykoukne, většinou ho celý inscenační tvar pohltí.
První a největší otázkou je scénografie. Proč musela velká scéna divadla Jiřího Myrona pojmout robustní scénografii, s níž se v představení prakticky významotvorně nepracuje? V zadní části scény stojí kamenná stěna s množstvím otvorů, nad ní je takřka nevyužívaný ochoz s lampami a obrazy (kdo ví, proč jsou v blázinci obrazy anatomické stavby člověka?). Před stěnou leží dřevěné jeviště s vanou, pro ředitele blázince a jeho ženu je před touto scénou vystavěná dřevěná konstrukce. V tomto spojení působí scéna spíše jako vězení či koncentrační tábor než ozdravné zařízení. I když jsou jednotlivé detaily propracované, většinou nedávají příliš smysl. Proč jsou křesla pro ředitele potažená igelitem, když je celý příběh stylizovaný, řekněme, do začátku 19. století? Nesrozumitelná je volba dobově nesjednocených kostýmů, postavy bláznů jsou stylizované někdy do 19. století, zatímco ředitel a jeho žena jsou oblečeni ve společenském oděvu z 20. let 20. století.
Problém je i na straně herců. Jistě kvalitní herecký soubor nyní nezvládá Weissův veršovaný dramatický text. Hercům není příliš rozumět, což je například u postavy vypravěče velký problém. Herectví je ve většině případů stylizované. Na jevišti jsou přítomni i hudebníci, doprovázející inscenaci na hudební nástroje, ti jsou sice také stylizováni, ovšem pouze kostýmem bláznů, nikoli hereckou akcí. Těžko se hledá nějaké sdělení. Hudební složka je ale zřejmě nejpozitivnější částí představení, protože se ji daří dokreslovat atmosféru jednotlivých obrazů.
Výtvarná a herecká stylizovanost výrazně připomíná legendární Brookovo představení stejné divadelní hry, nedosahuje ale jí kvality. Jednotlivé obrazy a pěvecká čísla ve spojení se špatnou artikulací mluveného projevu se dohromady slévají v těžko pochopitelný tvar. Dalo by se namítnout, že samotný text, jistě komplikovaný s množstvím rovin, klade vysoké nároky na vědomosti diváků a výsledný tvar by tak měl být určen především náročnému konzumentovi. Mělo by ale z představení být jasné, co chtějí tvůrci sdělit, což se bohužel neděje.
Divadlo Jiřího Myrona – Peter Weiss: Marat/Sade. Reiže Janusz Klimsza, dramaturgie Marek Pivovar, scéna David Bazika, kostýmy Eliška Zapletalová, hudba Zbyhněv Siwek. Premiéra 3. 11. 2011, psáno z reprízy 1. 12. 2011 uvedené v rámci festivalu OST-RA-VAR.