Cenci jako symbol moci a útlaku. Cenci jako vrah. Cenci jako tyran a krutovládce. Cenci jako další symboly despotizmu. Symboly, které jsou stejně aktuální dnes, jako byly i v době, kdy P. B. Shelley psal svou hru o časech, v nichž žila Beatrice Cenci.

První páteční inscenací byla v Národním divadle moravskoslezském hra Cenci režisérky Anny Petrželkové. Z příběhu jde mráz po zádech a jsou v něm obsažena témata, která byla, jsou a budou přítomna v naší společnosti jako veřejná tajemství, o kterých všichni víme, avšak raději o nich nemluvíme. Incest a znásilnění, moc a vláda peněz, ale také nezájem, prospěchářství a zbabělost. To vše již ukrývá sama dramatická předloha a režisérka Anna Petrželková tomu všemu dodává další rozměr, který je běžný pro naši společnost. Tím je senzacechtivost.
Mnohé z podobných násilných příběhů vešly do dějin (sama Beatrice Cenci nebo současná Kauza Fritzl) a staly se dnes jakousi módní přehlídkou, na kterou se ostatní se zálibou dívají, probírají se soukromými životy jejich protagonistů a z pohodlí židličky, na kterou nedosáhne záře reflektorů, pěkně v ústraní, sledují, co se děje na molu. A tak jako dnes se dá koupit v Itálii za pár euro obraz Beatrice Cenci, nebude dlouho trvat a z domu Josefa Fritzla se stane muzeum hrůzy s coca-colou a popkornem za pár euro.

Anna Petrželková zasadila děj do moderního Říma a z tyrana Francesca Cenciho (Jan Fišar) vytvořila módního a obuvního magnáta, který patří mezi světově uznávané osobnosti. A právě onu bizarní honbu za drby ze svého okolí ilustruje ‚přehlídkou‘ Cenciů a dalších aktérů. Francesco Cenci přijíždí na pohyblivém molu za temných dunivých úderů bubnů, usedá na svůj malý trůn a s pohrdlivým pohledem přihlíží exhibici ostatních členů. Ti přicházejí postupně jako modelové a modelky na nějaké módní přehlídce, aby se nám předvedli.
Již zde, v tomto krátkém momentu, je exponována touha Cenciho po mladé Beatrici (Andrea Mohylová), po nemravné a incestní rozkoši, která jej zachvátila. Reaguje na příchod Beatrice a jako mlsný kocour po ní pokukuje, byť je to její vlastní otec. A tato touha vyvrcholí ve scéně znásilnění, kterou Cenci rovněž chápe jako akt zmocnění se nevinné dívky. Svým nechutným činem si podmaňuje jediného soka, kterého v ní měl. Obvazuje Beatrice bílé stuhy kolem zápěstí, symbol nevinnosti, a pomocí nich vodí svou dceru jako loutku. Dělá si s ní, co chce, jednoduše jí ovládá. A zatím, ve výkladních skříních, přes sklo, sledují její znásilnění bratři Giacomo (Vladimír Polák) a Bernardo (Petr Sýkora), matka Lucrezia (Anna Cónová) a zástupce církevní moci kardinál Camillo (František Strnad). S hrůzou a tiše přihlížejí bezpráví a nic s ním neudělají. Buď jsou k činu slepí a podplaceni penězi, nebo se bojí Cenciho moci.

Byť se v celé inscenaci používají zajímavé výrazové prostředky, které dodávají představení neobvyklý nádech, je nutno podotknout, že v několika okamžicích ztrácí inscenace na tempu a zdlouhavé monology ve verších nekorespondují s její celkovou podobou.

Scénograf Tomáš Ciller vytvořil tři pokoje, které svou průhlednou stěnou evokují výkladní skříně obchodu. V nich se odehrávají určité části příběhu, jakoby tajně za stěnou, přes kterou všechno vidíme a slyšíme. Tento princip však funguje i obráceně (viz předchozí popis znásilnění Beatrice). Skvělý byl nápad s pojízdným molem, které v jednu chvíli přiváží despotu, aby vzápětí bylo použito jako jáma nad jeho ložnicí a v závěru jako výběžek nad Beatricinou ‚propastí.‘ Scéna je jednoduchá, bez zbytečných doplňků, které by odpoutávaly pozornost či zbytečně zaplňovaly prázdný prostor, barevně oscilujíc v odstínech šedi. Vše, co se na scéně objeví, se určitým způsobem vztahuje k oděvní branži, jako plastové figuríny nebo papírové tašky se stejným nápisem, jaký vévodí svou ohromností celé scéně připevněn nad výkladní skříně. A tím nápisem není nic jiného než jméno Cenci, symbol ohraničení území krutovládce.

Stejně je to i s kostýmy. Všechny jsou stylizované v moderním pojetí a mnohé z nich odrážejí situaci té které postavy. Například proradný kněz Orsino (Igor Orozovič), kterému jde jen o peníze a jeho chtíč za sebou táhne šosy tak dlouhé, že o ně neustále zakopává, zamotává se do nich a jsou mu na obtíž. Vypadá s nimi jako slizký had, který se jen proplétá životem, nechycen, bojící se jakékoliv zodpovědnosti. Beatrice na začátku v šedé moderní sukni a kazajce po svém znásilnění svléká první vrstvu, pod kterou se ukrývá bílá halenka a sukně. Zneuctěná dívka, která se dožaduje pouze své odplaty, aby nakonec před soudem stanula téměř nahá. Výše zmíněná platnost příběhu pro jakékoliv historické období je znázorněna i v oděvu Cenciho rodiny, která se ze stylizovaných šedých kostýmu převlékne a k soudu přijde v civilním oblečení dnešní doby.

Komentáře k článku

Nový komentář