Kafkův Proces
Netřeba představovat knihu Proces spisovatele Franze Kafky. Na prknech Komorního divadla Aréna je uveden v dramatizaci Evalda Schorma, v úpravě a režii Ivana Rajmonta. Mlhavost a nejasnost celého procesu je zde prosvětlena nečekaným humorem.
Přicházíme do malého sálu, sedáme si na židle, schody, podlahu. Festivalových nadšenců je zde víc, než tak malé divadlo stačí pojmout. Na scéně stojí kovová postel, ve které leží Josef K. (Michal Čapka) s černými brýlemi na očích a spí. Přicházejí dva policisté a každý si sedne z jedné strany postele – Josef K. je obklíčen. Čapka vede od začátku svoji postavu v lehce komickém duchu. Každé jeho vyřčené slovo je protahované, intonace připomíná umíněné malé dítě. Nečekaná ranní návštěva, obvinění, podivnost celého jeho případu, to vše jako by K. jen rozčilovalo a obtěžovalo. Strach nebo úzkost z nejisté budoucnosti u něj téměř nevnímáme. Což pravděpodobně zapříčiňují i postavy policisů, kteří se chovají velmi lidsky. Dvě trdla, která se bojí svého nadřízeného.
Tereza Dočkalová, která je zde zástupkyní ženských postav, si precizně pohrává s každou z nich. Poprvé přichází hned ve druhé scéně, kde se objeví jako sousedka Josefa K. Vkráčí ve večerní robě a v černých krajkových rukavičkách svírá dlouhou cigaretovou špičku. Svojí koketností a zdánlivým nezájmem o svého souseda působí jako noblesní potvora. Oproti jejímu kostýmu jsou všechny ostatní kostýmy jako staré hadry z divadelního depozitáře, nejlépe je vystihuje ledabylost a ošumělost. Dočkalová později přichází v otrhaných šatech jako chudá pradlena, která se na potkání odevzdá každému muži, v závěru jako ošetřovatelka nemocného advokáta.
Každá postava je jiná, a přesto je něco spojuje – zcela neskrývaná sexuální náruživost. K. zatouží po každé ženě, která se v příběhu ukáže. Malíř Titorelli (Albert Čuba) je nám představen ve svém ateliéru v obležení „holčiček“, jak jim sám říká.
Jak již bylo zmíněno, pro celou inscenaci je příznačná komičnost a odlehčenost. Vzpomenu-li si na knihu, znepokojuje mě klid, který vyzařuje hlavní postava. V první scéně říká: „Pánové, celý život se řídím tak, abych si ze všeho dělal co nejméně a nevěřil tomu špatnému, dokud se to opravdu nestane.“ Myslím, že tohle nastolené heslo se stalo ústředním mottem celé hry. Josef K. se sice stává součástí nepochopitelného případu, ale očividně mu na celé věci nejvíce vadí narušení jeho poklidného života v pozici vysokého úředníka a času, který mu proces bere. Dokud nepřijde smrt, případ nebere zcela vážně.
Očekávání depresivní, ponuré nálady a absolutní bezradnosti z obvinění se zde vytrácí. Paradoxně silnější než závěrečná scéna se smrtí je scéna v kostele, kde se Josef K. setkává s knězem. Najednou nabýváme dojmu, že se začíná skutečně obávat toho, co ještě se v jeho případu odehraje.
Poslední scéna nemá daleko ke grotesce. Kruh se uzavírá, z každé strany postele opět sedí dva muži, kteří ho na začátku přišli zatknout. Bytná přinese Josefovi do postele dort k jeho 31. narozeninám. Josef se v jejich přítomnosti chová uvolněně, zcela jinak než při jejich příchodu na začátku hru. Už ty dva pány zná a ví, že jsou to hodní moulové. Stále však neví, co ho čeká. Všichni tři s chutí koukají na dort. Najednou jeden pronese: „Tak co? Zakrojíme?“ a bodne Josefovi dýku do zad. K. končí s hlavou ve šlehačkovém dortu. Poslední, velmi známá replika „Jako pes“ tak absolutně nevyzní. Naopak donutí nejednoho diváka ke smíchu...
Komorní scéna Aréna – Franz Kafka: Proces. Režie Ivan Rajmont, dramaturgie Tomáš Vůjtek, výprava Martin Černý, hudba Petr Kofroň. Hrají: Michal Čapka, Tereza Dočkalová, Dana Fialková, Josef Kaluža, Marek Cisovský,... Premiéra 17. září 2011. Psáno z reprízy 3. prosince 2011 v rámci uvedení na festivalu OST-RA-VAR.