Tradičně velké „proč?“ letošního Ostravaru
Jednou z mnoha tradic, které si festival Ostravar za patnáct let svého života dokázal vybudovat, je konání tzv. rozborových seminářů, na nichž si sezvaná divadelní obec (profesionálně kritická, pedagogická a studentská) sděluje, obhajuje či konfrontuje své názory na jednotlivé inscenace z festivalového programu. Tradice většinou mívají kouzlo už z pouhého faktu své existence (že přežily tak dlouho), avšak na Ostravaru se nostalgie i skutečný obsah teatrologických sedánků vytratily a zbyla pouhá šablona, která si žádá své naplnění, aby tradice nevymřela.
Tři několikahodinová setkání nad kávou a poznámkami k zhlédnutým inscenacím tedy probíhala dle tradičního vzorečku: dvojí úvodní vstup studenta a profesionála a následná debata. Aby se všechno stihlo, každá inscenace dostala prostor třiceti krásných minut – i přesto, že například u Gottlandu byla chuť hovořit více a déle zcela evidentní a musela být utnuta, aby se následně zjistilo, že u Dívky s pomeranči vyvstalo patnáct volných a nevyužitých minut navíc. Toliko k tradiční formě.
Tradičně rovněž hovořili ostřílení debatéři ostravarovských seminářů (Vladimír Just, Věra Ptáčková, J. P. Kříž, Josef Herman, Lenka Šaldová, Jan Kerbr, Ladislav Vrchovský či Tatjána Lazorčáková) a mimo povinné příspěvky se k nim sem tam do diskuze připojili i někteří studenti divadelních škol a oborů. Tradičně velice sporadicky. Tvůrci inscenací se, kromě několika vět Tomáše Jirmana ke vzniku inscenace Moskva-Petušky, nezapojili do debaty vůbec. Tradičně.
Semináře i letos přinesly tradiční mírně zábavné výroky k inscenacím, jenž dokázaly trochu odlehčit atmosféru zaprášeného panoptika vědecké seance. Pozornost si vysloužily zejména Kolečkovo – Svobodovy Pornohvězdy, které Jiří Štefanides označil za „postmoderní pornooperu“, v jistém studentovi literární vědy z Ostravy se rodily pojmy jako „šokéznost“ a „pseudošokéznost“ a objevila se i charakteristika: „čistý divadelní masochismus dokonalý ve své nesnesitelnosti“.
Docházelo k názorovým shodám (Rodinná slavnost, Marat/Sade) i k rozporům (Gottland, Pornohvězdy). Zúčastněným však chyběla notná dávka entusiasmu a odvahy ke skutečné debatě, tudíž ani potenciál protichůdných postojů nebyl plně a dravě využit, jak by se slušelo - všichni se tradičně nechávali dobrovolně kolébat na hladině nemastného neslaného (pseudo)vědeckého rybníčku, kterým se naše kritické myšlení a vyjadřování pomalu ale jistě stává. Dojem z neschopnosti přímo a jasně pojmenovat skutečnosti podtrhovalo používání slovních spojení typu: pozoruhodná akce, zajímavé momenty, pocit z poctivě odvedené individuální práce etc. Nevhodně působilo i věčné a únavné vzpomínání na inscenace dávno minulé (Konec masopustu, Marat/Sade), které všichni přítomní mladší třiceti let opravdu nemohli znát a které se k těm současným ostravským vztahovaly snad jen stejnou textovou předlohou.
Tradičně se tedy nedivím, že nechuť ostravských divadelníků do zapojení se do rozborových seminářů roste rok od roku téměř exponenciálou – ostravské rozborové semináře nepřinášejí potřebnou zpětnou vazbou, kterou by měly tvůrcům přinést a pomoci jim v jejich práci, v pochopení kladů i záporů jejich děl.
A tak se ptám, proč tu nefunkční a omšelou festivalovou tradici do příštích let neproměnit?