Festival YOUGO současné dramatiky z balkánského prostoru pokračoval čtením dramatu Kdokoliv makedonského autora Gorana Stefanovského. Variace na klasickou moralitu Everyman se tentokrát odehrávala v mincmistrovském sklepě na Dominikánském náměstí v režii zakládajícího člena divadelního uskupení Kočébr Vítězslava Větrovce.

Ve foyer kompletně renovovaného sklepení se kromě diváků prochází několik nápadně „cestovatelsky“ nastrojených osob. Většina z nich má batoh či kufr, někteří mají plavky a plážové žabky. Pokladnu okupuje vysoká silueta ženy v antracitovém kabátu a slunečních brýlích. Je to záhadná Anastázie (Táňa Hlostová). Na úplném začátku si cynicky postěžuje, jak je to se smrtí v současnosti a čím vším se ji lidstvo snaží obalamutit. Poté diváky odvádí dlouho chodbou a po schodech dolů do „podsvětí“ – centra podzemí. Zde si posadí skupinu rekreantů do řady a vyčkává, jak se rozkoukají a zareagují na ne úplně obvyklou dovolenou. Proč by jim záhadná průvodkyně chystala takovou uvítací bojovku? Je to snad tím, že si objednali „last minute“ výlet do Španělska? Na tyto otázky nejsou postavy schopny jednoznačně odpovědět. Skupiny se ošívá, nadává, ale uspokojivé vysvětlení nedostane.

V původní moralitě byl archetyp „kteréhokoliv“ člověka jediný. Byl postaven před Smrt a vedl s ní výsostně filosofickou disputaci. Stefanovski rozhovor významově obrací na střet Smrti se zhýčkaným, pohodlným lidstvem, které se netouží povznést a bádat v duchovní rovině existence. Hodnotové rozklížení, vnitřní rozkol a frustrace současného světa rozděluje mezi šestici mladých Angličanů. Každý reprezentuje jeden z možných způsobů života ovlivněných kultem umělé krásy nebo civilizačními chorobami, které je zároveň paradoxně od smrti chrání či od ní nějakým způsobem vytvářejí distanc. Businessman Ray (Jakub Cír) není schopný odklonit obličej od laptopu a jediná komunikace, kterou vede, je skrze mobilní sítě. Ken (Slávek Bilský), tupý hooligan, je upnutý k hrdlu plechovky od piva. Tim (Matěj Mužík) je notorický bulimik, který si díky své nemoci zakládá na perfektní figuře. Ženským ekvivalentem ve starosti o vlastní tělo je do sebe zahleděná, povrchní Vicky (Natálie Pelcová), která pěstění své krásy pojímá zcela opačně. Helen (Zdeňka Petrů (Kučerová)) je posedlá volným životním stylem, kde neexistují žádné morální ani etické zábrany. Vše vysvětluje její famózní zvolání: „Užívej si život a chladně ošukej všechny své nepřátele!“. Nakonec Jo (Libuše Hašková), rezignovala na svět a propadla obžerství.

Prostor mezi jevištěm a hledištěm odděluje hradba z nafukovacích hraček do vody. Smrt jako výlet. Neustálé obklopení různě tematizovanou smrtí z ní vytváří banální, nijak neobvyklou součást světa. Stefanovského postavy jsou ke smrti netečné, neboť jsou na ni uvyklé dobovým cynismem v masovém měřítku.

Větrovec minimalisticky nechává po celou dobu postavy sedět v jedné linii. Jejich rozsazení a statičnost v kombinaci s neustálým kmitáním Anastázie připomíná nějakou terapeutickou seanci v rámci „teambuldingového“ soustředění. Každou z postav charakterizuje jednoduchý pohyb, rituál, který je zvýrazněn skrze nějaký pro postavu příznačný předmět (např. Rayovo telefonování mobilem). Anastázii, tuto fascinující postavu nepostrádající lyričnost a svým projevem vystupující z řady liknavých archetypů, charakterizuje její mnohovrstevnatost. Vrací se k svému „mládí“ v Byzanci a vzpomíná na své úžasné činy a osobnosti, které potkala. Vypráví mimo jiné historku, kterak vystoupí z luxusní limuzíny a splatí obrovský dluh i s úroky někdy z 19. století za Fjodora Michailoviče (Dostojevského) v kasinu. Vzpomíná na poetický vztah s malířem ikon Andrejem, což upomíná k nanejvýš mistrovskému filmovému dílu Andreje Tarkovského Andrej Rublev. Celý text je prokompovaný jemnými lyrickými pasážemi, které v jejích replikách vytvářejí ostrý kontrast s promluvami ostatních postav. Konečnou metamorfózu Anastázie ve smrt, před kterou už nikdo nemůže mít respekt, která je pro smích a ve výsledku trapná, Větrovec vytváří jednoduchým znakem. Každá z postav smrti předá předmět, který pro ně byl příznačný. Typovost postav však nezůstává plochá, neustále se v rámci jejich jednotlivých poloh proměňuje. Stefanovského sečtělost v původní hře se projevuje právě v jeho intertextuálním pohráváním s formou i východisky originálního textu.

Do textu proniká také „kafkovská“ linie, kdy se ze smrti stává korporace, které její konzervativní zaměstnanci přestávají rozumět. Anastázie je smrtí hrdou, vidí v ní ryze individuální zážitek, nikoliv masový produkt zábavy a záhuby zároveň. Je to její boj o duši člověka, o jeho jedinečnost. Komentuje to replikou: „Na světě je víc lidí než duší, musejí se o ně dělit.“ Větrovec také do inscenace vkládá oblíbená česká témata – např. zvýraznil slovo Touha a doplnil jej známým popěvkem Landova hitu: „je kámo zázrak“.

Oproti minulé části festivalu YOUGO!, zaměřené primárně na vztahy, je Kdokoliv filosoficky náročnější disputací a myšlenkově více rozbujelý. Kritický náhled na současnou společnost skrze ironické glosování a významový posun středověké morality vnáší do „mozaiky mapy bývalé Jugoslávie“ další nezaměnitelný prvek. Smrt, která se diví, je tím vším současným zmatená a upadá do depresí.

Komentáře k článku

Nový komentář