Festival YOUGO!, přehlídka dramatických textů post-jugoslávských autorů na pokračování, zakončil svůj první ročník ve výstavních prostorách Wannieck Gallery. Pořadatel festivalu, divadlo Feste, slibuje, že se nejednalo o ročník poslední, což je dobře. Organizačnímu týmu kolem Jiřího Honzírka se povedl v Brně, možná v celé republice nevídaný divadelní počin: dokázali opakovaně zpřístupnit v kvalitním překladu (Hasan Zahirović s obměňovanými spolupracovnicemi) texty, které lze bez výjimky označit za něčím pozoruhodné – ať už poutavostí tématu (Re: Pinnocchio), promyšleným formálním zpracováním (Tahle postel je příliš krátká aneb Jen fragmenty) nebo neobvyklým inscenačním prostorem. Ačkoli inscenace byly původně avizovány jako scénická čtení, jejich režiséři v naprosté většině neodolali a textům vtiskli podobu téměř plnohodnotné inscenace, k čemuž vybízela právě nedivadelní hrací místa svou konkrétností a scénickými možnostmi zajisté provokujícími režijní imaginaci. Oproti předchozím dějištím, např. koupališti na Kraví hoře nebo střeše multikulturního centra Stadion, skýtal výstavní sál Wannieck Gallery ovšem jeden zásadní problém, se kterým se inscenátorům nepodařilo úplně nejlépe popasovat, a sice akustickou nevlídnost rozměrného, holého a navíc nepravidelného prostoru, se kterým herci museli svádět často nerovný boj. Jistá forma boje s prostorem, jakož i s inscenovaným textem samotným, byla ostatně nenápadným, leč neustále přítomným rysem celé inscenace, k jejíž režii pozvalo divadlo Feste Lucii Repašskou z Divadla D´EPOG.

Textem, který jí byl předložen ke zpracování, je tragikomedie Profesionál (s podtitulem Smutná komedie podle Lukáše) jednoho z nejuznávanějších současných srbských dramatiků, Dušana Kovačeviće (podle jeho scénářů vznikly některé filmy Emira Kusturici, např. Underground). Jedná se nikoli o scénář, jehož kvality plně vyniknou až při převedení do prostoru a jeho materializování pomocí hereckého projevu, ale o knižní drama v nejlepším slova smyslu – takové, které zasáhne již při pouhém tichém čtení, které se může chlubit propracovaností charakterů a promyšlenou ideou, již autor postupně rozvíjí se smyslem pro proporce celého díla i pro každý jednotlivý detail. Kovačević konstruuje dramatický rozhovor bývalého příslušníka tajné policie Lukáše Labana a intelektuála Teodora „Teji“ Konce (sic!), v jehož průběhu se hroutí všechny životní jistoty druhého jmenovaného a zůstává jen všudypřítomný existenciální děs z neznáma a pochybnosti, co je vlastně dobré a co naopak odsouzeníhodné. Nejedná se ovšem o žádné abstraktní idealizování/ideologizování, ale existenciální téma je budováno ve zcela konkrétních kulisách srbské minulosti a přítomnosti, skrz dvě životné postavy, dvě ostře vykreslené lidské bytosti, kterým lze naslouchat a s nimiž lze soucítit. Ideální inscenační materiál řeklo by se? Ano, ale ne do tovární haly.

Obrovský, chladně až nepřátelsky působící prostor bývalé továrny s tématem hry svým způsobem dobře koresponduje: odráží a posiluje pocit nejistoty, sugeruje strach z komunistického režimu, asociovaného strohými vyšetřovacími místnostmi, symbolizuje člověka ztraceného v okolním světě, který nemá jak se bránit jeho útokům. Po stránce myšlenky tedy vše v pořádku, ale – je tu ono nepřehlédnutelné ALE v podobě technických překážek, které výstavní prostor staví do cesty hereckému projevu a jehož účinek zhusta sráží, místy dokonce úplně ničí. Síla hry totiž stojí na slově, pečlivě, s porozuměním a ve správném temporytmu vysloveném, na slově, které vytváří jednou pocit spřízněnosti s postavami hry, jindy naopak odstup od nich, na slově, které zde má být hlavním mostem mezi hercem a divákem. Režisérka si vybrala hlavní představitele, kteří jsou schopni tomuto náročnému požadavku na interpretaci vyhovět. Radim Brychta jako policista Lukáš a Zdeněk Polák v roli Teji dělají vše proto, aby jejich promluvy měly ten správný účinek a jejich výkon je skutečně obdivuhodný, když uvážíme překážky, které jim hrací prostor klade do cesty. Přesto se vedle mnoha silných míst v představení objeví i momenty, kdy je pozornost diváků oslabena, protože jen s obtížemi „chytají“ smysl slov, která se tříští v zadních koutech haly nebo zanikají u stropu.

Repašská přitom dovedně využívá všechny možnosti, které jí daný prostor nabízí, a s minimem kostýmů a rekvizit vytváří nápadité situace a mizanscény, jež pomáhají příběhu obou mužů získat jasnější kontury a obracejí pozornost diváků zpět k ději, právě když koncentrace kvůli zhoršené slyšitelnosti upadá. Skupina dívek (Veronika Fejfarová, Julie Goetzová, Lucie Palonicová, Janet Prokešová a Markéta Švábová) představuje v jednu chvíli dav zvědavých čumilů, pak zase veselící se společnost na oslavě Tejových narozenin, případně sekretářku Martu či Tejovu matku. Jejich akce jsou bez výjimky dobře načasované, herecky zvládnuté a některé z dam vykazují nepřehlédnutelnou schopnost „vystřihnout“ i beze slov brilantní gag (třeba situace, kdy jedna po druhé nedočkavě spěchají na imaginární záchod – Markéta Švábová pak s úlevou použije místo toaletního papíru svůj scénář). Nicméně i zde prostor pracuje proti nim a divák často nestíhá sledovat boční akce, aniž by mu unikl smysl právě vedeného rozhovoru a naopak.

Boj s prostorem je ovšem daň za snahu představovat každý nový text v jiném prostoru, což jednak činí jednotlivé hry snáze zapamatovatelnými („Postele, to bylo přece to v tom bazénu, o tom chlápkovi v nemocnici, jak ležel na té skluzavce“), jednak divadlo, které má tendenci v divadelních prostorech poněkud mrtvět, probouzí povážlivě k životu. Snad jen je tedy dobré mít na paměti, že ačkoli se divadlo dá hrát téměř všude, některé typy prostor se mu skutečně vzpírají až příliš vehementně. I přes konkrétní (a skutečně tváří v tvář celku festivalu zanedbatelné) problémy je YOUGO! tím nejlepším, co se na brněnské divadelní scéně za poslední rok urodilo a lze jen s nadšením očekávat druhý ročník, věnovaný tentokrát běloruské dramatice.

Komentáře k článku

Nový komentář