Uvedení hry Porucha v HaDivadle se zdá být několikanásobně aktuálním počinem. Jedná se o aktuální téma zpracované současným dramatikem, které bylo aktuálně uvedeno ve vánočním čase, s nímž se pojí také děj hry (premiéra 9. 12. 2011). Volba titulu od současného německého dramatika není náhodná; v repertoáru divadla jsme již mohli zaznamenat jméno Davida Gieselmanna (Holubi, v minulosti Pan Kolpert), zároveň je dramaturgicky pevně ukotvená – má být první částí dramaturgického projetu „Konec civilizace?“, jehož název prozrazuje tematické zaměření na stávající ovzduší ve společnosti, celkovou krizi nejen politickou a ekonomickou, ale především společenskou a morální. Dané problematické jevy dnešní společnosti z inscenace jasně vystávají.
Montáž situací funguje jako sonda do sociopatologických vztahů. Samotná hra Falka Richtera obsahuje několik vzájemně kombinovatelných dramatických příběhů, takže již struktura textu napovídá, o jaký styl divadla půjde. Fragmentárnost, chaos, hluk, agresivita. Vše se hroutí: vztahy, počasí – je nejmrazivější den za mnoho let, doprava – na ulicích se hromadí mrtvoly obětí mnohonásobných autonehod. Autor staví tyto roviny do symbolické paralely. Rodinné vztahy nefungují, rodiče se nestarají o děti, děti o rodiče, partnerské vztahy přechází do vyšinutých poloh přehnané fixace, vzájemné manipulace, touhy ovládat druhého bezpodmínečně. Postavy řeší svá traumata alkoholem, násilím či ponižováním ostatních. To vše se odehrává na pozadí vánočních svátků, jež všeobecně (povinně?) asociují klid, mír a lásku k bližním. Takový text jde vstříc způsobu inscenování, který se ale může jevit problematickým. Agresivita, hlučnost a efektivnost se line celým představením. Obligátně hraje hlasitá hudba, bliká stroboskop, kouř je produkován do té míry, že se diváci dusí, což má patrně nést jisté významy, umělý sníh srší na jeviště, postavy se svíjí v křečích na podlaze. Návštěva tohoto představení musí být patrně fyzicky nepříjemná všem divákům bez rozdílu jejich divadelních libostí.
Jeden herec zde většinou hraje více postav v různých situacích. Z hlediska dostatečného odlišení rolí obstál především Jan Grundman, hrající zde v obou případech homosexuální protějšek Paula, kterého ztvárnil Martin Siničák. Dokázal pomocí celkového tělesného postoje, gestikulace i výrazu tváře ztvárnit individuální odlišnosti každé postavy. Dále v tomto smyslu uspěla také hostující Eva Novotná. Asi jako jediné se jí v situaci, která představuje jakousi hru ve hře, kdy postavy herců zkouší text již předtím v představení zaznivší, povedlo zahrát „jakože není v roli“ a jako herečka „v civilu“ zkouší text. V ostatních případech poslouží při orientaci mezi přechody jednoho herce z role do role zřejmě lépe kostým. Přiznaná recyklace fundusu v rámci scénografického řešení nijak výrazně neškodí.
Inscenace sleduje jasný dramaturgický záměr upozornit na neblahé jevy v současné společnosti. Otázkou však zůstává, zda útočná strategie v „postmoderním“ stylu, v jejímž hávu inscenátoři problém předkládají, vede k rezonanci u diváků. Můj osobní prožitek však dokládá opačný efekt. Z divadla jsem odcházela téměř psychicky frustrovaná a i přes závěrečnou „injekci naděje“ (zdecimované a vlastně osamocené postavy si předávají světlo ze svíce na svíci), která působila spíš implantovaně a příliš s celkovým vyzněním hry nesouzněla, jsem zažívala spíše pocity utvrzující bezvýchodnost.
HaDivadlo – Falk Richter: Porucha. Režie Marián Amsler, dramaturg Jan Havlice, výprava Marián Amsler, hudba Slavo Solovic, premiéra 9. prosince 2011.