Porucha

6.1.2012 15:00:00 / Dita Lánská

 

Uvedení hry Porucha v HaDivadle se zdá být několikanásobně aktuálním počinem. Jedná se o aktuální téma zpracované současným dramatikem, které bylo aktuálně uvedeno ve vánočním čase, s nímž se pojí také děj hry (premiéra 9. 12. 2011). Volba titulu od současného německého dramatika není náhodná; v repertoáru divadla jsme již mohli zaznamenat jméno Davida Gieselmanna (Holubi, v minulosti Pan Kolpert), zároveň je dramaturgicky pevně ukotvená – má být první částí dramaturgického projetu „Konec civilizace?“, jehož název prozrazuje tematické zaměření na stávající ovzduší ve společnosti, celkovou krizi nejen politickou a ekonomickou, ale především společenskou a morální. Dané problematické jevy dnešní společnosti z inscenace jasně vystávají.


Montáž situací funguje jako sonda do sociopatologických vztahů. Samotná hra Falka Richtera obsahuje několik vzájemně kombinovatelných dramatických příběhů, takže již struktura textu napovídá, o jaký styl divadla půjde. Fragmentárnost, chaos, hluk, agresivita. Vše se hroutí: vztahy, počasí – je nejmrazivější den za mnoho let, doprava – na ulicích se hromadí mrtvoly obětí mnohonásobných autonehod. Autor staví tyto roviny do symbolické paralely. Rodinné vztahy nefungují, rodiče se nestarají o děti, děti o rodiče, partnerské vztahy přechází do vyšinutých poloh přehnané fixace, vzájemné manipulace, touhy ovládat druhého bezpodmínečně. Postavy řeší svá traumata alkoholem, násilím či ponižováním ostatních. To vše se odehrává na pozadí vánočních svátků, jež všeobecně (povinně?) asociují klid, mír a lásku k bližním. Takový text jde vstříc způsobu inscenování, který se ale může jevit problematickým. Agresivita, hlučnost a efektivnost se line celým představením. Obligátně hraje hlasitá hudba, bliká stroboskop, kouř je produkován do té míry, že se diváci dusí, což má patrně nést jisté významy, umělý sníh srší na jeviště, postavy se svíjí v křečích na podlaze. Návštěva tohoto představení musí být patrně fyzicky nepříjemná všem divákům bez rozdílu jejich divadelních libostí.

 

PoruchaPorucha (Erika Stárková)Porucha (Marie Ludvíková)


Jeden herec zde většinou hraje více postav v různých situacích. Z hlediska dostatečného odlišení rolí obstál především Jan Grundman, hrající zde v obou případech homosexuální protějšek Paula, kterého ztvárnil Martin Siničák. Dokázal pomocí celkového tělesného postoje, gestikulace i výrazu tváře ztvárnit individuální odlišnosti každé postavy. Dále v tomto smyslu uspěla také hostující Eva Novotná. Asi jako jediné se jí v situaci, která představuje jakousi hru ve hře, kdy postavy herců zkouší text již předtím v představení zaznivší, povedlo zahrát „jakože není v roli“ a jako herečka „v civilu“ zkouší text. V ostatních případech poslouží při orientaci mezi přechody jednoho herce z role do role zřejmě lépe kostým. Přiznaná recyklace fundusu v rámci scénografického řešení nijak výrazně neškodí.


Inscenace sleduje jasný dramaturgický záměr upozornit na neblahé jevy v současné společnosti. Otázkou však zůstává, zda útočná strategie v „postmoderním“ stylu, v jejímž hávu inscenátoři problém předkládají, vede k rezonanci u diváků. Můj osobní prožitek však dokládá opačný efekt. Z divadla jsem odcházela téměř psychicky frustrovaná a i přes závěrečnou „injekci naděje“ (zdecimované a vlastně osamocené postavy si předávají světlo ze svíce na svíci), která působila spíš implantovaně a příliš s celkovým vyzněním hry nesouzněla, jsem zažívala spíše pocity utvrzující bezvýchodnost.

 

 

HaDivadlo – Falk Richter: Porucha. Režie Marián Amsler, dramaturg Jan Havlice, výprava Marián Amsler, hudba Slavo Solovic, premiéra 9. prosince 2011.

Komentáře k článku

Martina Jirešová
Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka
Ačkoliv nesouhlasím s názorem, jsem ráda, že Tě, Dito, Porucha vyprovokovala k publikační činnosti! Jinak nemyslím, že tvůj "psychicky frustrovaný" odchod je příkladem ne rezonance u diváků. Já jsem na zhlédnuté představení vzpomínala celé vánoční svátky. Porucha se mnou komunikovala dál, a hlavně, navzdory své tíži byla vlastně velice zábavná. Pathos přiznaný. Tahle poetika a etos HaDivadla mě zajímá. Otázkou je, co chtějí umělci inscenací říci, co nechtějí, ale sdělují, a co vědomě nesdělují. A hlavně, kdo jim sedí v hledišti. V tajemství divácké recepce se ztrácím stejně jako v tajemství tvorby:) Josefe, a víš důvody, proč to (výměnu reflexe za přitakání) dělají jiní lidé něž umělci, jiné profese? A je doopravdy sloveso zápolit to správné v konfrontaci se zkázou civilizace? Smekám svůj zelený klobouk. Mějte se krásně (že by stereotyp?:)
Iva Mikulová (Ivi.Mikuli@gmail.com)
zkáza civilizace - jak ji řešit
Děkuji za podnět, Josefe, který ve mně vzbudil několik úvah a spíše ještě více otázek. Připomnělo mi to rozhovor na téma Gottlandu - zda ukázáním stereotypů tyto stereotypy zkoušíme pojmenovat a snad i navrhnout řešení, nebo jen vytváříme stereotypy nové (viz rozborový seminář Ostrava). Ale co se týká "zápolení" se zkázou civilizace - napadá Tě, jak toto téma divadelně uchopit, aby to nebylo pouhé ukázání zažitých postojů, nýbrž skutečná snaha o ukázání možností, jak z této zkázy ven...?
Josef Dubec (dubec.josef@seznam.cz)
"pocity utvrzující bezvýchodnost"
Nevím, proč umělci tak rádi zaměňují reflexi společenských jevů za pouhé přitakání jim. Na tématu "zkázy civilizace" se spíš vozí, místo aby s ním skutečně zápolili. Což je vidět na všech frontách, nemíním tím konkrétně Ha-Di. Byť i zde, zdá se, realitu raději reprodukují (stylizace na tom sama o sobě nic nemění), než že by o ní měli odvahu přemýšlet.

Nový komentář

Jméno: 
Email: 
Předmět: 
Váš komentář (max. 1000 znaků, žádné HTML):  
inzerce