Diváci Městského divadla dostali k Vánocům „Shakespeara“ (premiéra 17. 12.), konkrétně Zkrocení zlé ženy. Předně je třeba si vyjasnit celkový přístup inscenátorů ke klasikovu textu. V tomto případě neusilovali o intelektuální interpretaci, ale důraz položili na inscenační styl. Od tohoto faktu se odvíjí veškeré dění na jevišti.

V režii Stano Slováka se totiž hra alžbětinského dramatika mění téměř ve sled gagů, artistických čísel, klauniád a tahanic. Patrná je inspirace komedií dell´arte či filmovou groteskou. Inscenace jde v souladu s vytyčeným tvarem a zdá se naplňovat (alespoň částečně) jeho podstatu, a to především kontakt s obecenstvem, dynamiku projevu, komediantství, artistické kousky, obhroublejší komiku a určitou míru improvizace. Shakespearovská látka zpracovaná v duchu lidových forem zábavy.

S tímto záměrem zvolili tvůrci překlad Jiřího Joska. Rámování díla v rovině divadla na divadle, které je obsaženo již v původní hře, zůstalo ponecháno, však se změnou textu i situace. Na začátku představení přichází herecká skupina a obhlíži novou štaci, načež následně sehraje publiku Zkrocení zlé ženy. Tuto vrstvu se dařilo udržet v rámci celého představení, kdy jednotlivé postavy občas vypadávaly ze shakespearovské role a tematizovaly linku hereckou. Posloužila však jako další zdroj komiky a v technické rovině k nastolení jarmarečního stylu divadla. Další úpravy textu se záměrem přiblížit se publiku v podobě žertů, například když Petruccio požaduje po Kateřině polibek a ona se otáže: „Tady? Na Lidické?“ nebo „Ale líbat se před abonenty?“, spadají do skupiny lacinějšího humoru.

Strohá scénografie (Jaroslav Milfajt) spočívající především v dvoupatrové mansionové stěně s žebříky a oponkami a minimum rekvizit umožňuje neustálý pohyb herců na scéně. Vytyčený ráz inscenace pravděpodobně počítá s vyšší mírou rozvolnění, než jak tomu bývá u většiny představení. Nabízí se domněnka, že výpadky ze hry záměrně vyhledává, protože jsou vděčným prostředkem, jak si získat diváky. K tomu rovněž směřuje jednak zrušením rampy, čímž dochází k bližšímu sepětí s diváky, pak také rozptýlením herecké akce mezi obecenstvo. Jeviště rozšířené předsunutím čtvercové hrací plochy uprostřed a dalších po stranách téměř jako by do sebe vtahovalo diváky v předních řadách. Občas jsou tito také vystaveni (doufejme) zdánlivému nebezpečí úrazu v případě létajících rekvizit nebo herců. Kostýmy (Andrea Kučerová) kombinují současnou módu vždy s určitým renesančním kusem oděvu. Jednotlivé scény odděluje jakási hudební znělka připomínající cirkusovou hudbu.

Jak lze vyvodit na základě výše uvedeného, k psychologizaci postav zde nedochází. Herecký projev se nese v souladu s pojetím v rovině přímočaré komiky. Výklad postavy Kateřiny spočívá v urputné zatvrzelosti v jejím vykreslení coby silácky rebelující dívenky, která je v opozici prostě z podstaty. Radka Coufalová ztvárňující tuto titulní roli udržovala nahrbený postoj se zaťatými svaly a neustále trénovala pěstní výpady. Ve spojení s kostýmem (černé kalhoty, korzet, vykukující podprsenka a „martensky“) evokovala pubertální punkovou princeznu, naštvanou boxerku či seriálovou Xenu. Kontrast jejího malého vzrůstu s mohutnější tělesnou konstitucí Martina Havelky, jenž hrál Petruccia, lze zařadit mezi osvědčené komické prostředky, zároveň chápat jako přiřazení typických atributů statné mužnosti a drobné ženskosti. Společné scény tohoto páru pak probíhaly jako vzájemné zápolení, někdy připomínaly až wrestlingový zápas.

Co se týče vztahu ústřední dvojice, do poslední chvíle u Kateřiny nebylo patrno ani náznaku pozitivních citů vůči svému milému, natož nějaké krotkosti. Člověk by tedy předpokládal, že bude zdánlivě submisivní přitakávání dále hrát s odstupem nebo že k obratu v její psychice dojde postupně. Ovšem o vývoji postavy se zde nedá hovořit, protože šlo o naprostý zlom. Kateřina se rázem bez jakéhokoli opodstatnění proměnila v mírumilovnou a milující ženušku. Možná šlo o záměr v rámci dané koncepce nebo prostě poplatnost textové předloze, přesto střih v celku předváděného nemotivovaný. Závěrečný monolog o poslušnosti žen nabádající k pokoře a vděku vůči mužům pak Kateřina ve ztichlém sále pateticky vážně hlásá do světa jako poselství všem ženám. Tímto výstupem byl narušen proud bujaré zábavy a komediantské nevázanosti a působil spíše úsměvně, protože vážně jej snad ani brát nelze. Lze pochopit přímočarost, ale takováto černobílost vyznění v dnešní době není funkční. Kdyby zůstal zachován dosavadní ráz představení a zmíněný sebemrskačský monolog nadále parodizován, bylo by to ještě pochopitelné, ale takovýto závěr shazuje veškeré předešlé dění někam do škatulky estrádních výstupů s poučením, že úkolem žen je „sloužit, milovat a mlčet“. Komika ano, ale ne samoúčelná. Shakespeare ano, ale se vztahem k současnosti.

O vkusnosti některých vtípků, zvláště sexuálních narážek, lze pochybovat. Ty, které jsou založeny na hravosti či živelnositi, jsou všeobecně funkční. Můžeme se pouze zamyslet, jak asi v tomto smyslu fungovalo třeba takové představení komedie dell´arte v původní formě. Přes všechny výtky nelze pominout skutečnost, že představení nachází odezvu u obecenstva, interakce s diváky tu funguje. Tedy přistoupíme-li na danou formu provedení, musíme přiznat, že inscenace naplnila svůj záměr – pobavit cílového diváka.

Komentáře k článku

Nový komentář