Prostory Reduty, které před 245 lety poctil návštěvou božský Mozart, jsou NDB poskytovány FaVU již několik let k rozličným výstavám či prezentacím jednotlivých ateliérů (roční přehledy tvůrčí činnosti etc.). Výstavy Houby v Brně se zúčastnilo 19 umělců převážně regionální scény, ačkoliv mnozí z nich ji svou tvorbou či působností překračují. Rozmanitost jejich činnosti je zastoupena od fotografií přes olejomalby k instalacím a sochám. Výstava, jež potrvá do 30. března tohoto roku, překvapila násilným konceptem, za nímž stojí kurátor Tomáš Hlavenka. Opět další z výstav, které referují o fenoménu, jenž neexistuje …

Nejasné obrysy děl Pucharové-Kramářové působí, jako by na dotažení pláten neměla dostatek času. Navíc jsem se domníval, že alespoň pořádně a rovně napnuté plátno na tzv. blindrámu (vnitřní rám) tak nějak patří k akcím, které sponzorují b4u publishing a podobní golemové z oblasti regionálního marketingu a reklamy. Cyklus Houbičky (2007) Pavla Jiráska, režiséra seriálu Na houby, je zřejmě nejsilnější částí výstavy, neboť ve vyvážené barevnosti referuje poměrně uspokojivě o zákoutích nám ztajené říše hřibů či muchomůrek. Dalibor Chatrný vykázal celý koncept do patřičných mezí v rámci své oblíbené rétoriky; plátno se syrovým nápisem „Hóby s voctem“ je v konceptu ojedinělé a výřečné. Potěšilo mě, že na plátnech Hlavenkové-Prokopové chybí houby. Natálie Chalcarzová (1982) svou Plísní poněkud zneklidňuje; instalace podivuhodné mýké je prezentována v rozličných, kvalitních fotografiích. Autorka otevírá téma modelu a jeho prezentace, neboť fotografie mohou působit, že referují o skutečné plísni, ale jejich signifié je vlastně pouhý model plísně. Jde tedy o metazobrazení pojmu. Marian Palla (1953) vytvořil u příležitosti výstavy klasicky tendenční dílo, které se nijak neodklání z koridoru jeho tvorby. Ida Hurmanová (1980) se vznáší v bizarní, expresivní barevnosti, za kterou by se nemusel stydět Schmidt-Rottluff. Z široké škály tvorby Jany Apetauerové (1969) vybrali kurátoři nepojmenované dílo z roku 1990, jehož souvislost s tématem výstavy je značně sporadická, a spočívá zřejmě ve vizuální aluzi na klobouky hřibů. Ale stejně tak mohlo jít o písmeno „C“; stačilo pootočit plátno o 180°, vodorovně namísto svislé pozice, a mohlo se směle stát součástí konceptu (zde spatřuji nedůslednost kurátorského týmu: taky si mohl dát tu práci, a plátno „přejmenovat“). Všichni umělci bez výjimky však téma, bylo-li jimi uchopeno, pojali naprosto rigorózním způsobem; k vidění tak byly doslovné „přepisy“ pojmu houba, ať v morfologii sochařství, malby, či jiných médií. Jako by houba nebyla sama o sobě dostatečně symbolickým zjevem, jejíž pozice je silně ukotvena v mnoha předliterárních národech, a jako bychom si měli vystačit s klišoidní polaritou „Kulturní podhoubí“ a „Houby dostanete!“. Zmizelo šamanské povědomí; kde byla tvorba např. Jan Karpíška a dalších, jejichž vztah k plísním není hraný (Karpíšek vytvořil několik obrazů právě za přispění plísní)?

Jednoznačným záporem vernisáže, nikoliv celé instalace, byla neprofesionalita provedení ze strany kurátora, potažmo organizačního týmu. Atrium v Redutě totiž nemá naprosto žádnou akustiku, jenže nikdo z organizátorů si tento fakt neuvědomil. Tomáš Hlavenka tak nejen že k návštěvníkům mluví naprosto nezřetelně, ale jeho artikulace je ještě ztížena faktem, že celý text předčítá. Z artikulace a tónu hlasu je často poznat, zda myšlenky mluvčí prezentuje z papíru, nebo přímo z vlastní továrny (mysli). Trochu mne také zamrazilo, když jsem z Hlavenkových úst zaslechl: „ … maloval nejprve abstrakci …“ Řekl bych, že „abstrakce“ se nedá malovat. A jestli ano, pak je předmětná, a tím pádem není abstrakcí. Možná lze malovat tzv. abstraktně, a i v rámci tohoto vyjádření se pohybujeme na velmi tenkém ledě. „Abstrakci“ ale ještě nikdo nenamaloval: ani Pollock, ani Kline, ani Rothko … je mi líto. A bohužel, ani Ivanu Křížovi, bývalému pedagogu figurální kresby na FaVU, nebylo v přednesu rozumět. Ani slovo. Vlastně ano: z textu jsem zaslechl cosi, co znělo jako „ … hadovka smrdutá vypadá jako varle. Jako vejce.“

„Říkávalo se ‚poď na houby‛, takže když jsme si chtěli s maminkou pošpásovat, zašel jsem k nim a zeptal se, jestli by nešla na houby (…) a v lese jsme si pak pořádně zařádili,“ vysvětluje v rámci pilotního dílu seriálu Na houby Arnošt Goldflam smysl rčení „byl ještě na houbách“. Protagonisté naučného seriálu provázejí diváka běžnému smrtelníku ztajenými tenaty rostlinné říše Fungi, například ho seznamují s prací fotografa Jaroslava Malého. Fotograf hub vysvětluje, jak je nasvítit a připravit pro precizní fotografii. Asi jako v Receptáři nápadů. Od doktora mykologie se dozvíme alespoň něco zajímavého o těžkých kovech v houbách, což se může hodit především travičům. Na plakátech je u dílka uvedeno, že seriálem „Na houby“ provázejí Arnošt Goldflam a Josef Polášek. Tak trochu se možná zapomnělo na jejich hereckou kolegyni; trocha šovinismu neuškodí.

Malovat houby je jako malovat architekturu. Námětem mohl být jakýkoliv jiný fenomén, který by byl stejně bezvýznamný ve vztahu k Brnu, jako je mykologické téma. Ale právě tento fakt je na výstavě bohužel nejvíce vzrušující … Chápu, že pan kurátor je amatérský mykolog a že se chystá jubileum Johna Cage, jenž sdílel tuto vášeň, nicméně: vážně se toho na brněnské výtvarné scéně děje tak pramálo zajímavého, že nemá ambice vyjádřit vlastní tenze? Zbytečnost podobných výstavních projektů, které zaštiťuje NDB, je natolik tristní a mezní, že nemohu více, než na naroubovat na text všechna svá přání a touhy podobně, jako to udělali organizátoři výstavy: další už ne, díky …

Komentáře k článku

Nový komentář