Letošní, již 26. ročník mezinárodního týdne tanců, se konal 15. 1. 2012 ve Stavovském divadle. Celý program měl začít v 19.00, ale jak už je zvykem, vše se o nějakou tu minutu zpozdilo. Celý program uvedl ředitel tanečního centra Praha Ing. Antonín Shneider. V úvodní řeči sdělil, že tento festival s letitou minulostí počítá se zkušeným divákem moderního tance, s čímž bych po zhlédnutí celého programu úplně nesouhlasila. Vystupující soubory 420PEOPLE, Balet Jihočeského divadla a Balet Praha Junior se představily v sedmi choreografiích. V první polovině večera jsme měli možnost vidět pět choreografií, v nichž se účinkovali členové souborů Jihočeského divadla a Baletu Praha Junior.

První choreografií večera byl Valčík růží – moderní verze. Autorem této 7 minutové choreografie Baletu Praha Junior (soubor studentů konzervatoře TCP) 1 byl choreograf Attila Egerházi. Choreografie nabízí divákovi pozorování velmi dokonalé techniky, kterou studenti TCP oplývají. Musím ovšem podotknout, že tato choreografie je založena spíše na klasická taneční technice a moderny se dotýká minimálně.

Hladina možnosti, druhá choreografie večera. Začíná tichem – tanečnice Nikol Šneiderová stojí uprostřed scény v bílé košili, z níž vyčuhují šortky tanečního dresu, který později uvidíme celý. Teprve později se nenásilně přidá hudba. Skladba končí, na scénu přicházejí další dva tanečníci. Ve výsledku máme možnost sledovat technicky velmi dobré trio. Celá choreografie je založena na skvělé synchronizaci pohybů, skvěle provedených „zvedačkách“ a několika náročných skocích. První skladba, která byla použita, dobře korespondovala s hladinou emocí vyvolanou samotnou tanečnicí. Všichni tři tanečníci spolu dokonale souzněli. Druhá skladba, kterou bychom pro přehlednost mohli označit jako hudbu pro trio, ovšem toto souznění narušila, a tak i přes velmi precizní techniku, jež všichni tři tanečníci jistě nabízejí, je nepominutelným faktem, že je hudba doslova převálcovala. Pohyby tanečníků, byť velmi krásné, byly umenšeny v emociálně vypjaté hudbě, které se ani jeden z tanečníků svou energií nepřiblížil.

Šimon Kubáň byl choreografem třetího čísla večera, které se jmenuje Opus 4, věnováno mému otci. Velmi působivý začátek lze připsat nejen výbornému tanečníkovi Péterovi Rovó, ale také skvělé souhře hudby a nasvícení scény, které pohlcuje diváka a přivádí jej do jiného světa. Choreografie se opět skládá ze dvou skladeb. Bojovnost a vzpurnost, kterou v sobě nese druhá z použitých skladeb, je provázena až příliš popisně působící hudbou skladby první. To ale nebylo zapotřebí, výmluvnost těla tanečníka by obstála i s hudbou popisnou méně. Přiznám se, že i přes nesouhlas s výběrem hudby jsem jako očarována nechtěla svět této choreografie opustit.

Předposlední choreografií první poloviny programu byla choreografie Chasin´ (Balet Praha Junior). Nejlepší byl nenásilný začátek choreografie, kdy celý soubor přibíhá na scénu a tanečníci se navzájem pošťuchují… Různobarevná trička napomáhají vytvořit dojem organizovaného „zmatku“ na jevišti. Výběr hudby koresponduje s pohyby a celkovým vyzněním. Byla to první choreografie nastolující rychlejší tempo, které ne všichni tanečníci zvládli. Škoda, protože pomalost jedné z tanečnic a neustálé zaostávání v rytmu způsobilo rozpad choreografie jako synchronizovaného celku. Tato tanečnice dokázala rozbít svou pomalostí i „mizení ze scény“– nepřesnými a nevčasnými odchody.

Run Trough – poslední, nejdelší choreografie první poloviny programu (Balet Jihočeského divadla). Z této choreografie zůstávají snad nejrozporuplnější dojmy. Po výtvarné stránce byla scéna vyřešena velmi pečlivě. Hravost tanečníků, úžasná přesnost pohybů; divák neváhá, ví přesně, o co jde – to bylo jedinečné v kontextu celého programu (co se týká studentských souborů). I přes celkové nadšení mi však připadaly jisté symboly matoucí, například bílé plátno natažené po zadní horizontále scény, které v první třetině choreografie běžící tanečník přeškrtne červenou barvou… Snažila jsem se najít nějaký smysl symbolů, jakékoli pravidlo jejich organizace: jak jsou řazeny, co znamenají. Klíč ani opodstatnění jsem však nenašla.

Po dvacetiminutové pauze přišla choreografie Jiřího Kyliána, 27' 52" (420PEOPLE) – nejočekávanější představení večera. Nataša Novotná a Václav Kuneš ve strhujícím a uchvacujícím duetu se skladbou Dirka Haubricha, která dodalo, ve spolupráci s light designem, choreografii tajuplnou a záhadnou atmosféru plnou napjatého očekávání. Právě hudební doprovod se nemalou měrou zasloužil o silný dojem z celého díla. Psát o možné dokonalosti pohybů lidského těla se mi zdá málo při vzpomínce na uvědomělé a do detailů dotažené pohyby tanečníků. Oželela bych jen vysvlečení tanečnice, dle mého úsudku nemístné a konceptuálně postradatelné, ale ani tento nesouhlas nenarušil můj strhující zážitek.

Bohužel nic podobného nelze napsat o posledních dvou choreografiích večera. Neen- Ya choreografie na hudbu Niny Simon mě vyloženě pohoršila. Tanečně opravdu vynikající, ale choreografie se této vysoké laťce nerovná zdaleka. Potýká se s prvoplánovostí, oplývá plytkým „humorem“. Nemyslím si, že hudba Niny Simon by měla sloužit k něčemu, jako bylo toto cvičení v rytmu a do rytmu (byť technicky výborné) a že by se podobně koncipovaná „choreografie“ měla objevit na galavečeru, jak byla tato akce nazvána.

Poslední choreografií večera bylo číslo s názvem Curtain Up, jehož interprety byl opět soubor studentů Baletu Praha Junior. Opět velmi odlehčená choreografie, v níž byl na moderní tanec až příliš silně cítit odkaz klasické taneční techniky, uzavřela celý večer, který neměl nijak náročný, zamyšlení hodný koncept. Poslední výstup tanečního souboru, různé taneční variace, v nichž měli performeři možnost předvést preciznost v technikách, které se na škole učí. Tyto techniky pak byly uskupeny do jednotlivých tanečních variací, které následně předváděly různě početné skupinky studentů. Veselé třepání závěsem, čímž se nakonec vysypou z „nebes“ vtipné oblečky, které si členové souboru oblečou. To je komerčně jistě vhodnou choreografií na závěr. Divák odchází pobaven a zároveň umělecky potěšen z precizních pohybů a schynchronizovaných tanečních vazeb, nezatížen otázkou, kam se svět a s ním i taneční divadlo ubírá, jako tomu bývá v choreografiích, které divákům předkládají zásadnější problémy a otázky, než jestli něco spadne z nebe.

A tak velmi odlehčeně skončil 26. ročník festivalu Mezinárodní týdny tance 2012. A my diváci odcházíme s vědomím, že Praha nabízí technicky velmi zdatné studenty tance, kteří se – v budoucnu – ve spolupráci s uvědomělými choreografy jistě budou podílet na velkých tanečních projektech, které jejich schopnosti náležitě zúročí.

Komentáře k článku

Nový komentář