Olga Tokarczuk má pověst nejprodávanější současné polské autorky. To s sebou při sázce na její dílo nese velkou výhodu. Lze se opřít o příslib kvality a zároveň, vzhledem k tomu, že polská literatura je u nás stále (bohužel!) minoritní, neriskovat dojem bulvárnosti. V dramaturgickém plánu se taková položka může jevit jako zajímavá, odvážná, elegantně reagující na to, co se na literárním poli děje. Jenže, při vší lákavosti a třpytivosti, skutečná kvalita Tokarczukové knihy výši dramaturgické sázky zdaleka neodpovídá, což táhne inscenaci Slováckého divadla výrazně dolů.

Denní dům, noční dům má podobu mozaiky. Snaží se být kronikou sudetského venkova v polském Kladsku. Skládá se ze střípků mnoha druhů: sousedských historek, historických aluzí, lyrických popisů, lidských snů i receptů na pokrmy z hub. Dle kritiky literární je takový postup obnovením tradice zvláštního žánru silva rerum, tedy „les různých věcí“. Čtenář tohoto textu si ho může představit třeba pomocí žánru jiného: vzkazů na ledničce, jejichž spojitosti Tokarczukové dílo takřka dosahuje. Pro jevištní ztvárnění nelineárního příběhu se jako vhodný na první pohled jeví lyrizující styl, který zpracovává jednotlivé výjevy coby samostatné obrazy. Pozvat pro takový úkol režiséra Radovana Lipuse bylo rozhodně šťastným řešením. Jeho imaginace takové výzvě zcela odpovídá. Při představení je tak skutečně na co se koukat. Prostá a téměř pustá černobílá scéna (Petr Matásek) dovoluje přepínat z prostředí do prostředí, těkat z příběhu do příběhu díky jednoduchým intuitivním náznakům. U většiny běžných prostor stačí stůl a pár židlí – libovolný interiér dotvoří herecká práce. Židle ale mohou také pomoci vytvořit vrcholek hory nebo ve chvíli, kdy na nich stojí postavy v zelených pláštěnkách, i les. Když o chvíli později pláštěnkáři ze seslí seskočí a vydají se průvodem kolem jeviště, je ze smrčiny rázem turistický zájezd. Lipusovo jevištní myšlení je jednoduché, okouzlující a zřejmě bezedné. Zvládne i kolektivní scény, spojené nejčastěji se sakrálními výjevy: mše či procesí zklidňují tempo hry a dodávají dějišti na zásvětní atmosféře. Vrcholy Lipusovy režie jsou pak ve scénách pohrávajících si s magickým realismem, kdy je obraznost vyšponována na maximum. Postava sběratele snů má zde podobu bezdomovce, který sbírá do ošoupaného kočárku prázdné pivní lahve, rozeseté po scéně jak hřiby. Při vyprávění o bájné příšeře, která se za války usadila v rybníku, sudetská „lochneska“ skutečně projde na pozadí, sugestivně ztvárněna semknutou skupinou herců, kteří kolem sebe po vzoru helénské falangy drží napřažené židle a vytvářejí tím monumentální ježatou bestii.

Dramatizace, kterou má na svědomí dvorní Tokarczukové překladatelka Renata Putzlacher, má své klady i nešvary. Některé motivy převádí poněkud nešikovně. Například zřetězená expozice obyvatel Pietna, z nichž každý trpí nějakým výrazným duševním problémem či rovnou chorobou, je příliš zjednodušená. Když defiluje na scéně jeden „pošuk“ za druhým jak na skupinové terapii, vyzní to nechtěně směšně. Souvisí s tím také převedení jednotlivých mikropovídek do dramatické podoby. Vyprávění, které zní v původní er-formě přirozeně, působí v ústech samotných postav podivně. Když začne Kristýna (Jitka Josková) na potkání kostrbatě vykládat o snovém přízraku, který ji pronásleduje, působí její řeč velmi uměle. Obzvláště když se v dané situaci pro tak intimní rozhovor ani nepokusí vytvořit podmínky a vede ho zcela neosobně přes knihovní pult (i když toto už je spíše výtka režii, která situaci dobře nevystavěla). Neohrabanost replik typu „myslíte tu pravoslavnou sektu?“, které mají divákovi pomoci zorientovat se v tématu, odráží už to, jak nepříjemně se hercům pro svoji nepřirozenost vyslovují. Na druhou stranu se Renatě Putzlacher povedlo šikovně rozvést příběh samotné vypravěčky Ašky (Alžběta Kynclová). Ten je postavený na jednoduché, srozumitelné krizi identity, vycházející z faktu, že se hrdince rozpadá manželský vztah. Dovoluje to alespoň trochu zdůvodnit zběsilý příval všech motivů. Můžeme je totiž chápat jako Aščinu snahu prolnout místem skrze jeho historii a najít v něm tak nový domov. Tento výklad podporuje i závěr, v němž se postava chlapce z jedné z povídek s Aškou snově setká ve chvíli, kdy je rozhodnuta začít s novým životem. Naznačuje to, že jednotlivé historky můžeme číst skrze Ašku a skrze to, jak se v nich odráží příběh její.

Přestože tak Putzlacher naznačuje cestu, aby se z výsledku stal soudržný kus, bylo by na nevděčné předloze zapotřebí ještě hodně práce. Ve výsledku se totiž jednotlivé části takřka neprotínají. Málokterá historka je vůbec dovedena k pointě, jednotlivé prvky spolu souvisejí jen letmo a je jich tolik, že celek inscenace (stejně jako celek knihy) bezpečně rozloží. Kýžená mozaika je tak roztříštěná, že z ní smysluplný obrazec rozhodně nevznikne. Zůstává jen nepřehledná změť s mlhavou atmosférou. Ukazuje to například scénka německého turisty, který se vrací do rodného kraje a podléhá infarktu na vrcholku kterési hory. Výborně zahraná mikrosituace, ve které Vladimír Doskočil citlivě vytvoří německého starce Franze Frosta v momentu, kdy se jeho život uzavírá návratem do krajiny dětství. Při monologu umírá lidsky sice osaměn, ale v intimní blízkosti známé krajiny. Doskočil v mistrném výstupu hraje Franze tak, že ačkoli jeho tělo zachvacuje infarkt, duši mu prostupuje smíření. Jediný problém je v tom, že nepřítomnost této scény by v konečném důsledku inscenaci nijak valně neovlivnila.

Inscenace se také nevyhnula jalovému mudrování, ve kterém se předloha utápí. Postavy, obzvláště Marta, tak pronášejí nikam nevedoucí sentence o všem možném, které působí jako ze sbírky zenových citátů z Levných knih: hezky znějí, ale nic neříkají („když najdeš své místo, budeš nesmrtelná“). Postava Marty je sporná také z hereckého hlediska. Irena Vacková z ní totiž nedělá svéráznou sudetskou starousedlici, takřka šamanku, z jejíchž úst by podobná moudra zněla alespoň tajuplně. Marta je pouze rázná tetka, prozaická až na půdu, která se tváří, že spolkla všechnu moudrost světa. Vzhledem k tomu, že Irena Vacková velmi podobně vystavěla v předešlé sezoně roli Plajznerky v Drdových Dalskabátech (kam ovšem seděla mnohem lépe) a vlastně i služky Poncie v Bernardě Albě, vynořuje se podezření, že pracuje poněkud šablonovitě a že by pro ni mohlo být užitečné vzepřít se co nejdříve této vtíravé šarži. Rozklíženost děje vůbec většinu hereckých výkonů co do kvality i stylu poněkud rozděluje. Přitom ve Slováckém divadle obvykle zažíváme herectví nebývale kolektivní, což nenarušují ani mimořádné jednotlivé výkony. Zde ale kvůli tomu, jak vzdálené jsou si postavy, jako by i herci zůstali sobě opodál. Už při jedné z prvních scén si Jitka Josková příliš neví rady se zasněnou Kristýnou a dává jí nepříjemně plochý profil připomínající telenovelu. Její protějšek Pavel Hromádka přitom i na malém prostoru vytvoří přesnou studii obhroublého spisovatele – necitlivého, cynismem nakaženého „machra“. Každý, zdá se, bojuje trochu sám za sebe. Výjimkou je ústřední trojice, která má nejvíce prostoru na sebe navzájem reagovat a dokáže díky tomu čitelněji vykreslit vzájemné vztahy. Přesně provedený je čím dál tím chladnější odstup manželů Ašky a Tomka (Tomáš Šulaj), odrážený již tím, že Tomek si zachovává odstup i vůči samotnému kraji a jeho poetice. Stejně tak jasná je naopak až spiklenecká „chemie“ mezi Aškou a Martou. Jen škoda, že její smysl, jak bylo naznačeno, zůstává zahalen.

Denní dům, noční dům by měl potenciál sdělit ledacos přínosného. Rozhodně by bylo zajímavé proniknout hlouběji do sudetského genia loci, do ducha krajiny, jejíž paměť v sobě nese tresť středoevropských dějin. Zajímavé by bylo také poodhalení významu snů či podvědomí pro lidský život. Zajímavé by bylo zkoumání vztahu člověka a místa, na kterém žije. Nosné by zkrátka bylo ledacos, co je ve scénáři dle Tokarczukové naznačeno. Jenže ve snaze být o všem (k níž se ostatně v programu k inscenaci komicky přiznává i dramaturgyně Iva Šulajová) není ve skutečnosti kladská mozaika – jak to tak bývá – o ničem pořádně. Inscenace po obsahové stránce nesnese takřka žádnou zkoumající otázku. Pokud ale rádi jen něčemu slepě nasloucháte, líbit se vám zřejmě může.

Komentáře k článku

Nový komentář