Festival Redfest zahájila 10. října 2008 premiéra inscenace Marnie v režii J. A. Pitínského. Scénář vznikl na základě stejnojmeného románu Winstona Grahama a filmu Alfreda Hitchcocka.
Marnie Edgarová (Eva Novotná) je neobyčejně půvabná žena, která svého vzezření využívá k získání zájmu mužů a také jejich obelstění. Vždy se pod jinou identitou nechá zaměstnat v nějaké firmě a vzápětí z ní ukradne poměrně velký obnos peněz. Motivace k těmto loupežím je však dílem Marnieného vyšinutí – Matkou. Bernice Edgarová (Ivana Valešová) je životem zdevastovaná, bývalá prostitutka, která udržuje Marnie v představě, že všichni muži jsou bezohlední hrubiáni a zároveň není schopna žádného citu včetně mateřského. I přesto jí neustále Marnie nosí kradené peníze, doslova jako „úplatek za lásku“. Tedy kromě toho, že Marnie nemůže muže ani vystát, tak se jí vracejí živé noční můry, které se vztahují k potlačenému traumatickému zážitku z dětství. Do jejího „dvojího“ života však vstupuje charismatický Mark Rutland (Václav Vašák), který se proti její vůli stává nejen manželem, ale i „terapeutem“. O každého z nich však někdo jeví zájem. O Marnie se intenzivně zajímá tajuplný Sydney Strutt (Martin Sláma) a na Marka naléhá intrikánská švagrová Lil Mainwaringová (Zuzana Ščerbová). I přes tyto četné překážky vzájemného soužití, Mark proniká k jádru složité osobnosti a hledá řešení Marnieiného problému…
Jako hlavní inspirace pro poslední inscenaci J. A. Pitínského se stal hvězdně obsazený Hitchcockův stejnojmenný film Marnie z r. 1964 dle románu Winstona Grahama (Marnie – Tippi Hedren a Mark – Sean Connery), který patří např. vedle Psycha (1960) mezi filmy tematizující patologické a psychické poruchy osobnosti. Filmové inspirace pro Pitínského však nekončí u Hitchcocka. Na úplném začátku inscenace operní sbor vyzpívá tvůrčí tým (režie, dramaturgie, scéna, kostýmy, hudba) podobně jako u Pasoliniho filmu Dravci a vrabci při počátečních titulcích.
V Hitchcockově Marnie, jako u jednoho z mála jeho filmů, je užito výtvarně stylizovaných barevných přechodů. Jakmile se Marnie, na základě nějakého podnětu (zvuk hromu, jakýkoliv výskyt červené barvy) vrací vzpomínky na její trauma, vše zrudne a odehrává se v tónech červené barvy. Tohoto efektu filmového střihu užívá i Pitínský. Velmi rychlé světelné přechody do červené signalizují, že Marnie prodělává jeden ze svých záchvatů. Každý z nich uvozuje střih a rychlý posun v ději nebo změnu dějiště, popřípadě přechod do jiné časové roviny. Dalším příkladem výrazného „filmového“ střihu je Marnieina výměna černé paruky za její přirozené blond vlasy. Mark Rutland strhává Marnie paruku, a tím nejen že odstraňuje její obrannou masku alter ega, ale i obnažuje Marnie s jejím problémem.
Prvních dvacet minut představení je velice obtížné se zorientovat. Ke střihům dochází po několika málo replikách, postavy hrané jedním hercem se rychle střídají a zachytit detail, jímž jsou odlišovány, je obtížnější. Tento počáteční lehký chaos vystřídá plynulé tempo a zřetelný příběh.
Střih a barevné přechody při Marniiných záchvatech však nejsou jedinou spojnicí mezi filmem a inscenací. Říkanka, která zazní ve filmu: „Mother, mother, I am ill. Go for doctor over the hill…“ se v stává leitmotivem Marniiných vzpomínek na dětství. Dalším motivem, který byl použit ve filmu a Pitínský ho rozvádí, je motiv koní. Vztah Marnie ke koním by mohl být kompenzací nenaplňovaného sexuálního života. Je to zřetelné už ve scéně, kdy ji Mark Rutland vezme na dostihy. Marnie až s fanatickým zanícením fandí svému favoritovi. Také její kůň – Forio, jediná bytost mužského pohlaví, o které mluví jinak než v pejorativech, se jí stává oporou a zároveň únikem. Jako symbol Marniiného koně Pitínský na scénu umístil obří červenou koňskou sochu. Z Marnie upínající ruce k vztyčenému torzu čiší klid a tyto scény jsou provázeny harmonickým zvolněním všech složek. Ostatní herci v žokejských kostýmech předehrávají pokojný cval a frkají, hudba zvolna plyne nebo vůbec nehraje. Scéna zůstává neutrálně šedá a jsou na ní pouze parkurové překážky. O to intenzivněji pak vyznívá tragická nehoda při projížďce, po níž musí být Forio utracen. Otázkou zůstává, proč Rutland touží Marnie pomoci. Je to z důvodu, že neopětuje jeho sexuální ataky, z principu nebo protože sám ztratil ženu? Při závěrečném obrazu je „happy end“ významově převrácený, „snově rozmělněný“ a je pouze na diváku, zda sám určí, je-li to konec dobrý nebo ne.
Pitínský také zvýrazňuje otázku sympatií s jednou z hlavních postav. Zda-li sympatizovat s Marnie, která je trýzněna sama sebou a Markovými „terapeutickými“ slovními i fyzickými výpady, či s Markem, který prolomení problému u Marnie vnímá jako primární výzvu a nebere si přitom servítky. Zároveň však konání postav nevede k jednoznačným sympatiím. Tyto pomyslné váhy jemně kolísají, když se mezi Marka a Marnie vloží ostatní postavy. Marnie vzbuzuje soucit, jakmile se k ní přiblíží úlisný Strutt, a ve scénách s matkou a jejím koněm. Naopak její krádeže a využívání svých předností ke klamání tupých mužů z ní činí ženu nebezpečnou. U Marka sympatie lehce zavrávorají, když až surově dává Lil najevo, jak jí pohrdá. Také jeho promluvy o mrtvé manželce vyznívají cynicky. Vztah Marka s jeho otcem kontrastuje se vztahem Marnie a matky. Marnie se snaží do přízně matky vetřít skrze zcizené finance a otec usiluje o změnu Markových stanovisek „chlapskými“ radami do života. Psychoanalytický rozměr inscenace soustředěný na pojmenování prvopočátku problému, podtrhuje postava Psychologa (Vladimír Krátký), náhodně se objevujícího u stolku před pravým portálem. Ten vytrhuje Marnie z občasného klidu, otázkami na minulost utváří nový střih v ději či čase.
Filmovost Marnie však nekončí pouze výkladem hitchcockovského tématu. Celá inscenace je od začátku do konce s filmovou estetikou úzce propojena. Petr Hromádka rozpracovává hudební témata filmů noir a detektivek ze čtyřicátých a padesátých let. Táhlé tóny saxofonu uvozují atmosféru deštěm zkrápěného bulváru, prázdných barů nad ránem a chmurami zadumané kriminalisty. Ačkoliv žánrově Marnie není příliš konkrétně ohraničena a osciluje mezi hororem duševním, psychologickým thrillerem a romancí, tak Hromádkovy hudební aranže ji nejvíc přibližují právě detektivce.
Neutrální scéna Tomáše Rusína naopak jakoukoliv konkretizaci rozbíjí. Minimalistický prostor tvořený šedými plochami otevírá divákovu představivost. Prostředí jednotlivých obrazů odlišuje subtilní nábytek tvořený ocelovými skelety. Pro kanceláře umísťuje Rusín na scénu železnou panu, která kromě sejfu - svědka Marniiných zlodějin, zároveň plní úlohu trestajícího (Marnie se při krádežích do železné panny zavírá). Pitínský užívá videoprojekce obrazů Edwarda Hoppera, jež byly častou inspirací pro filmy Alfréda Hitchcocka. Projekce starého domu na pláži uvozuje představu vzdáleného přímořského sídla, v němž přebývá Marniina matka a „dusí se“ v samotě a nenávisti.
Zuzana Štefunková stylizuje kostýmy do mezidobí padesátých až šedesátých let. Herci jsou oblečeni do civilních oděvů bez výraznějších výtvarných prvků kromě sladění barevnosti kostýmů. Ty mají povětšinou jednotnou barvu u svršku i spodku. Pánové nosí vázanky, vycházkové obleky, popřípadě vesty a župany. Dámy jsou oblečeny do sukní. Míru konzervativnosti stylu určuje věk postav i charakter.
Pitínského inscenace však nestaví pouze na minimalistické vizuální stylizaci a filmovém střihu, ale zejména na soustředěné herecké práci. Ústřední dvojice Novotná – Vašák po celou dobu představení téměř neopustí jeviště. V prázdném prostoru je tak veškerá divácká pozornost soustředěna na jednající. Kromě aktérů, kteří ztvárňují jednu postavu (Marnie, Mark, Lil, Bernice), užívá Pitínský principu „převleku“, kdy jeden herec sehrává několik postav – Ondřej Mikulášek (Detektiv, Ward, Turpin, Bob), Martin Sláma a Vladimír Krátký. Hravost mikrosituací a jejich zasazení do kontextu celé inscenace je pro Pitínského režii příznačná (např. hra Marnie a Marka na asociace; uvazování kravaty Ondřeje Mikuláška; barová scéna, kde jsou přítomni všichni herci; nalívání čaje nervózní Lil).
Marnie je průzračnější a ne tak komplikovaně zakódovaná a často zatížená abstraktními intertextuálními odkazy jako ostatní Pitínského brněnské inscenace. Pitínského hra s žánrovými klišé vytváří svébytný tvar, který až na chaotický začátek, kompaktně drží. Podobně jako u dobrého detektivního filmu či nervy drásajícího hororu se Pitínskému daří diváka natolik poblouznit atmosférou, že je až vytržen z reality.
Divadlo Reduta, Národní divadlo Brno – Winston Graham: Marnie. Režie: Jan Antonín Pitínský, Scénář: D. Viceníková a J. A. Pitínský, Dramaturgie: Dora Viceníková, Scéna: Tomáš Rusín j. h., Kostýmy: Zuzana Štefunková j. h., hudba: Petr Hromádka. Premiéra: 10. října 2008.
Foto Jana Hallová, zdroj ND Brno.