Režisér Adam Doležal a herec Michal Isteník sepsali autorský text s názvem Spálená země, který také Adam Doležal na své domovské scéně v Buranteatru režíroval. Pakliže text vzniká tzv. na míru domácímu prostředí, může daný fakt výsledné podobě pomoci, stejně tak však v určitém ohledu ublížit. Repliky herců zní přirozeně, jako by je říkali sami mezi sebou v civilu, ale pro nedostatek odstupu a autocenzury může dojít k chybám a nepřesnostem ve struktuře hry a jejím vyznění. U Spálené země se tak divák občas zasměje u tu více či méně zdařilých hlášek, zdali však sleduje parodii na westernový žánr se všemi jeho klišé, nebo před jeho zraky vzniká jedno velké klišé o pseudovítězství spravedlnosti a dobra v jednom maloměstě ve státě Tenneessee, není mnohdy až tak jasné.

Autoři zasadili děj hry do městečka Pulaski do období krátce po skončení občanské války v šedesátých letech 19. století. Do města, z něhož pocházejí kořeny jednoho z nejvýznamnějších uskupení dožadujících se své vlastní spravedlnosti, Ku-klux-klanu. Ve Spálené zemi však není předmětem nepokojů rasová otázka, nýbrž strach z těch, kteří samozvaně berou spravedlnost do svých rukou a dopouštějí se násilí a vražd na nevěstkách. Ne až tak překvapivě není hlavním viníkem trojice místních bratří Warlocků, nýbrž představitelé světské a duchovní moci – Otec Jared, šerif Jacobson a starosta MacAdam. Že namísto ochrany obyvatel mají ve svém zájmu spíše prosazení vlastních zájmů (výstavba železnice), tušíme již od začátku: málokterý duchovní bere boží jméno nadarmo („Je to s nima peklo“). Postupně přidává na razanci a ve chvíli, kdy zavraždí přítelkyni jednoho z bratrů Warlockových, Sally, je jasné, že Otec ztělesňuje spíše ďábla než božího posla.

Podobných klišé typu „farář namísto dobra zastupuje zlo“ inscenace obsahuje povícero. A je otázkou, chtěli-li se autoři těmto klišé jejich užitím vysmát, či na nich záměrně stavěli. Farářův pomocník Pepe představuje ve svém symbolicky nevinně bílém oblečení neutrální prvek mezi dobrem a zlem – napůl blázen, svým jménem upomínající ke klaunovi, šaškovi, který věcem zdánlivě nerozumí, a přitom ví více, než mnozí jiní. Šerif je redukován na „jednoduššího“ zástupce policejní moci, který je posedlý bičováním nevěstek, zatímco starosta zůstává pouze neschopným úředníkem podřizujícím se slovům Jareda. Ke klišé spěje i hlavní motiv hry – existenční konec obyvatel města, které zůstává pouze „spálenou zemí“, v níž není šance na dosažení dobra.

Určité klišoidnosti se nevyhnul ani autor scény Pavel Nesvadba (nasvícení obřího kříže na úvod hry a drobné kříže coby podstavce na dvou paravánech).

V prázdné scéně stojí pouze dva paravány zahalené poloprůsvitnou látkou, která pokrývá také podlahu. S paravány lze vystačit do chvíle, kdy zakrývají bičovanou nevěstku (zbytečně ukřičené naznačené bičování) nebo slouží jako zpovědnice pro Sally. Problematickými se stávají ve chvíli, kdy děj zůstává časově a prostorově neukotven a divák se nejednou ztrácí, kde a v které době se nacházíme. Hudební motiv „Live your life before you die“ sice nabádá k užívání života a pokusům o jeho záchranu, zároveň však svou banalitou přesně pojmenovává slabinu hry: westernoví kluci byli možná sice neustále v klidu a v pohodě a problémy řešili jednoduše výstřelem z koltu, ale v tom případě se nesnažme za každou cenu ukázat násilí, vzbudit pocit strachu a obav. Ukřičenost a pár banálních hlášek na závažnosti hry nepřidají. Těžko nabudit strach ztvárněním krvavých scén na hranici trapnosti (nůž stříkající krev či nevěrohodné uškrcení hlídače), snaha (byla-li) po realismu vyznívá naprosto marně a nepřesvědčivě (jedním z důkazů budiž smějící se publikum při rádoby drsných scénách). A že by jediným záměrem tvůrců bylo pobavit své publikum hláškami „kucí“ nebo „cajk“?

I přes zmíněné výtky zůstává ve Spálené zemi několik dobrých hereckých výkonů. Otec Jared schovává své skutečné záměry za ruce sepjaté k modlitbě a nachystán k vyslechnutí hříšníků se bez jediného náznaku emocionálního záchvěvu stává hříšníkem sám. Své bohapusté rouhačské hlášky pronáší jakoby mimoděk, odtušuje stranou a glosuje mluvou sprostší než mnozí kowbojové. Michal Zetel svou postavu hraje více pro své fanoušky v publiku než pro její podstatu – drsňák s parátkem v puse, který občas práskne bičem a svou šerifovskou nadutost a tupost stvrdí nějakou z hlášek. V trojici bratří Warlockových vystupuje Lukáš Rieger jako samozvaný vykonavatel pomsty, který hájí rodinnou čest, poté co jsou příliš dobrácký a naivní James (Jiří Š. Hájek) a zakomplexovaný nejmladší bratr, který to chtěl někam dotáhnout (Martin Tlapák), zabiti.

Autoři se z ne příliš jasných důvodů rozhodli obsadit představitelku Sally Báru Jelenovou také do role Charlotty, kterou bratři potkávají při svém útěku. Přestože Sally je již tou dobou mrtvá, není zřejmé, proč se vrací žena jí velmi podobná (náhoda?), přičemž k dokonání zmatení ji ještě James osloví „Sally“ v přesvědčení, že se jedná o jeho mrtvou ženu. Jelenová obě postavy nikterak výrazově neodstínila a ani ze změny kostýmu nevyplývalo, kde a proč se najednou vzala Charlotte.

Možná mají diváka o pravosti westernového příběhu přesvědčit košile a klobouky bratrů Warlockových, možná hraná ležérnost a zároveň drsnost mužů s kolty za pasem. Možná jen nevyšly scény násilí, které nevzbuzovaly hrůzu, ale decentní úsměv na tvářích diváků. Byla to parodie? Nebo nepovedená snaha ukázat jedno zkázou morálních hodnot prohnilé město?

Komentáře k článku

Nový komentář