Ostravské Komorní divadlo Aréna uvedlo v sobotu 21. ledna 2012 v české a zároveň světové premiéře hru Tomáše Vůjtka S nadějí, i bez ní. Text dramatu se opírá o knihu Zpráva o mém muži Josefy Slánské, manželky tajemníka Komunistické strany Československa Rudolfa Slánského, který byl v padesátých letech odsouzen a následně popraven v tzv. exemplárním případu.

Hlavním tématem je život manželů Slánských z pohledu Josefy, která zaznamenala tehdejší události týkající se její rodiny ve výše zmíněné knize. Příběh se odehrává na policejní stanici STB, kde je vyslýchána z důvodu vlastizrady jejího manžela Rudolfa.

Motiv vyrovnávání se českého národa s minulostí, otevírání starých křivd, na které se znovu nahlíží z různých úhlů pohledu, se stal v poslední době v české dramatice a v divadelních produkcích velmi oblíbeným. Česká společnost se snaží vypořádat se s otázkami kolaborace, zbabělství a udavačství. A tak po filmové produkci, která se s komunismem vyrovnává již delší dobu, začalo se probírat toto téma i v divadle. Připomínají se zločiny minulosti a dle dramatikovy míry empatie s dobou se buďto více či méně odsuzují obyčejní lidé v neobyčejné době. Závěr těchto dramat je povětšinou stejný: opadnutí okouzlení komunismem, odsouzení zvěrstev, které páchali vyšetřovatelé, jenž nebyli nikdy odsouzeni a soucit s obětmi, které doplatily svým životem.

Škoda, že dramaturg a dramatik v jedné osobě Tomáš Vůjtek ani režisér Ivan Krejčí neakcentovali tak zajímavou pointu u Josefy Slánské, jakou byla její neutuchající víra a láska v socialismus a Komunistickou stranu a to přesto, že právě Komunistická strana nespravedlivě odsoudila jejího manžela k smrti a pravděpodobně stála za únosem její malé dcery. V několika náznacích se k této pointě snaží dostat skrze opakování věty Josefy Slánské: „Kde se stala chyba?“ a v závěrečném monologu se hlavní hrdinka sice vyzná z lásky k socialismu, ale její nadšení je upozaděno poukazováním na praktiky komunistického režimu. Závěrečný proslov tak vyznívá spíše nuceně. Zhrzená žena, které vzali rodinu, a to i tu pokrevní i tu stranickou, se strojeným nadšením se dovolává komunismu, jediné jistoty, kterou měla a kterou jí paradoxně vzali její straničtí soudruhové.

Děj se odehrával u dlouhého stolu se židlemi, který doplňovaly dvě obrovské kartotéky s tlustými spisy ostatních případů. Vše je schováno pod závěsy a plachtami a vyšetřovatelé při svém příchodu postupně odhalují celou scénu, a tím jakoby odkrývají skutečnost. V popředí stály po stranách jeviště dva staré mikrofony. Jejich využití bylo částečně samoúčelné. Vyšetřovatelé do nich pronášeli některé promluvy, ale mimo výstup z rádia, byly tyto projevy na mikrofon náhodné a bez většího smyslu.

Režisér využil pro postavy Slánského a Gottwalda symbolické určení v podobě dýmky a klobouku. Tyto atributy byly neustále přítomny na scéně, a pokud bylo zapotřebí jejich přítomnosti, daný znak si ostatní postavy vypůjčili a jednali za Slánského či Gottwalda. Dále byl po celou dobu přítomen na jevišti kočárek, znak odcizené dcery Josefy, kterým vyšetřovatelé Slánskou strašili a připomínali jí její bolest ze ztráty dítěte. Na konci představení vyšetřovatelé opět vše přikryli těžkými závěsy. „Závěsy zapomnění“, neboť časem každý podobný příběh bude zapomenut.

Režisér Ivan Krejčí postavil proti sobě dvě linie. První ztělesňovala Josefa Slánská (Alena Sasínová-Polarczyk), která jako jediná zastával vážný post. Svou minulostí byla pohlcena a velmi silně ji prožívala. Ať už to bylo počáteční nadšení z komunismu a její vstup do strany, bolest nad ztrátou malé dcerky, nebo zmatek a strach při výslechu na stanici. Druhou linii představovali dva vyšetřovatelé společně s Chórem. Vyšetřovatelé, v programu pojmenování jako První (Marek Cisovský) a Druhý (Albert Čuba), při vyprávění Josefy zpřítomňovali postavy pomocí jednoduchých atributů, jako byl klobouk (Rudolf Slánský), nebo dýmka (Klement Gottwald). Jejich projevy byly však v opaku vůči Josefě a oproti serióznímu vyprávění představovali ironické až fraškovité postavy. Toto „zesměšňování“, dalo by se říct až ponižování, Josefy umocňoval Chór (ve složení Zuzana Truplová, Petra Kocmanová, Vladislav Georgiev, Michal Moučka, René Šmotek), který prokládal příběh s velkou dávkou nadsázky, místy až afektovaností.

Inscenace místy ztrácela tempo a podstatné části se mísily s nekonečným množstvím často zbytečných informací o soudních procesech padesátých let. Polarita mezi vážností Slánské a ironií vyšetřovatelů s Chórem byla poutavá, ale bohužel nedotažená do konce. Pozoruhodný motiv nezdolné lásky ke komunismu byl přehlušen opětovným vyrovnáváním se s komunistickou minulostí a výsledek inscenace S nadějí i bez ní nikoho nepřekvapí.

Život jedné bezvýznamné manželky jednoho významného politika minulého režimu, kterou osud donutil, aby se ptala: „Kde se stala chyba?“ aneb o vášnivé lásce a oddanosti vůči „Straně“ a vyrovnávání se s minulostí.

Komentáře k článku

Nový komentář