S rozzářenými obličeji odcházeli v sobotu 11. října dětští i dospělí diváci z Divadla Polárka po zhlédnutí nové hry „Jen počkej, zajíci.“ Inscenací si tvůrci připomněli slavný ruský kreslený seriál autorské dvojice Kotěnočkin-Rusakov a složili ji z několika groteskních epizod, v nichž se Vlk neustále marně snaží dohonit a zlikvidovat Zajíce. Tvůrci seriál však nijak nekopírují. Využili pouze námět, který podporují několika kostýmními prvky, převzatými ze seriálu.
Jednotlivé „minipříběhy“ se skládají z gagů zakončených tradiční větou „Jen počkej, zajíci!“ První epizoda se odehrává na plovárně, další v televizním studiu, jiná na diskotéce, zábavě s kapelou nebo na lodi. Pokud místo není zcela jednoznačné, informuje nás o něm hlas z nahrávky, v němž poznáváme režisérku Hanu Mikoláškovou. Inscenace je vedena ve velice rychlém, dynamickém tempu, při kterém diváci nemají šanci začít se nudit. Krátké odpočinutí od rychlého tempa nabízejí scény s těžkopádným, pomalým Hrochem (Jan Kruba).
V jedné z nejnápaditějších scén vystupuje Kocour Mág (Justýna Novosadová) se svým kouzelnickým číslem, ve kterém nejprve v kouzelnické skříni nechá zmizet Zajíce, poté Vlka, načež se ve skříni objeví Zajíc s vlčíma nohama. Následuje Vlkova levitace ve skříni, která je vytvořena pomocí závěsu na horolezeckém laně. Dojde dokonce i na šermířský souboj Vlka a Zajíce (šerm Jan Kruba), kdy je Zajícův kostým doplněn kloboukem s dlouhým pérem typickým pro mušketýry. Cirkusová scéna, ve které se herci houpou na laně, šplhají po něm a předvádějí akrobacii ve vzduchu, vyžaduje jejich velkou fyzickou zdatnost. Inscenace pracuje s lany na několika místech, v jedné scéně je použita i houpačka. Ke smíření Vlka a Zajíce, které však nemá dlouhého trvání, dojde v závěrečném skeči, který humorně kontrastuje s předchozími epizodami. Vlk v ní totiž vystupuje coby Zajícův ctitel, který mu přinese květiny a šampaňské. Jana Panská (Zajíc) v této scéně vytvořila díky výstižné oční mimice nesmělou slečnu.
Využití každého prostoru – herci blíž divákům
Ještě před samotným začátkem inscenace projde třikrát Policista Bobr (Jan Šprynar) přes forbínu. Podobná situace je k vidění po přestávce, kdy na předscénu postupně stavějí stoličky Liška (Tereza Richterová), Pes (Václav Hanzl) a Panda (Sylva Vespalcová). Scény v přední části jeviště před zataženou oponou se také odehrávají vždy, když je potřeba přestavba. Při začátku první i druhé půlky inscenace je využito též hlediště, kterým někteří herci přicházejí. Na začátku je to Vlk (Jiří Skovajsa), který se dokonce posadí na jedno ze sedadel, než je vyhozen Policistou Bobrem. Tvůrci patrně takto vytvořili paralelu k faktu, že postava Vlka v ruském seriálu měla svůj předobraz ve skutečném neurvalém návštěvníkovi kina v Novosibirsku, jak je uvedeno v programu.
Na jevišti se nevyskytují žádné velké dekorace, během jednotlivých epizod se pouze mění rekvizity, jako např. deky na plovárně, skokanský můstek, čtvery dveře v televizním studiu či kabina kapitána lodi složená ze schodů a kormidla. V zadním prostoru jeviště hraje kapela. Holá scéna dává velký prostor pro herecký pohyb, na němž si inscenace zakládá. To vyžaduje velký pohybový potenciál aktérů, především Jiřího Skovajsy, který se své role zhostil s velkým nasazením i komickou přirozeností. Inscenace se vyznačuje bezchybnou pohybovou souhrou herců, za níž stojí choreograf Sergej Sanža. Pohyb velkého množství herců na malém prostoru vnáší do inscenace vtipný chaos a zmatek. Mluva zvířat je založená především na „pazvucích“, zřídka je možno zaslechnout i slovo. Jedno z mála je např. „Mír“, který si dopřeje Vlk se Zajícem na okamžik v závěrečné scéně. Pouze písně, které celou inscenaci provázejí, jsou zpívány slovy, ať už je pějí zvířata nebo živá kapela. Hudbu nastudoval Jan Kyncl.
Nezkombinovatelné kombinace
Podlaha jeviště je potažena oranžovým linoleem, které společně s kostýmy dodává inscenaci veselosti. Kostýmy zvířecích postav jsou pestré, zkombinované z barev a vzorů zdánlivě nezkombinovatelných. Herci představující zvířata nejsou však navlečeni do žádných tlustých kožešin, naopak do kostýmů přiléhavých, bezproblémově umožňujících pohyb, kterého je inscenace plná. Jednotlivé zvířecí druhy poznají diváci většinou podle pokrývek hlavy, na kterých jsou přišity nebo jinak uchyceny uši či rohy charakteristické pro každé zvíře, dále podle ocasu a nápadného líčení. Snad nejnápadněji a nejoriginálněji oblékla Zuzana Přidalová (scéna, kostýmy a masky) postavu Paní Prasátkové, jejíž kostým se skládal mimo jiné ze tří růžových podprsenek na břichu a hrudníku představitelky (Barbora Kopečková). Pro Vlka byly po vzoru módy šedesátých let zvoleny zvonové kalhoty a pestrobarevná vzorovaná košile s kravatou. Nemohla chybět ani typická cigareta v jeho tlamě. Podobného vzezření jsou i muzikanti, kteří inscenaci doprovází svou hudbou, vystrojení růžovými zvonovými kalhotami s pruhy, barevnými košilemi a dlouhovlasými parukami.
Jediné, co by se snad dalo tvůrcům inscenace vytknout, je epizoda, která se odehrává na diskotéce/zábavě a hraje na ní živá kapela. Nejsem si jistá, zda jsou vysoké decibely této scény a vůbec scéna samotná příliš vhodná a přínosná pro malé děti. I když si tvůrci kladli za cíl inscenace pravděpodobně pobavení, než morální ponaučení, hlučnost této epizody je pro děti spíše nepříjemnou než humornou. Smysl závěru scény, kdy celá kapela vyřkne „Что?“ pochopí asi jen rodiče malých diváků. To jsou však pouze detaily, které nijak neubírají na kvalitě povedené a sehrané inscenace, která bude jistě nadále přinášet radost dětem i dospělým.
Fotografie Michaela Budíková, skupinové foto Lenka Schubertová (první generální zkouška 9.10.)