Nebeská jsou děvčátka

25.3.2012 8:00:00 / Martin Macháček

 

Jedním z dalších storytellingových projektů olomouckého divadla Na Cucky je komponovaný večer věnovaný výrazným „ženským“. Jejich příběhy spojuje potřeba vymezovat se vůči okolí a zároveň zoufalá snaha překonat osamělost a včlenit se do společnosti navzdory komplikované psychické i fyzické odlišnosti. Projekt Jsem nebe s čtveřicí hereček „vypráví“ dramaturgyně divadla Barbora Voráčová.

 

Princip storytellingu je ojedinělá epická, performativní forma, jakou lze vyprávět příběh na jevišti. Postavy v ní téměř neexistují, vypravěč o „své postavě“ rozšafně a s nadhledem hovoří ve třetí osobě. Povětšinou děsivě rozvráceným osudům či událostem, které je formují, přidávají lehkost. Herní princip tak v mnohém připomíná dialogické jednání s vnitřním partnerem. Aktér se ocitá sám v prostoru a nahlas komentuje své mnohdy ztřeštěné počínání. Vytváří sled improvizovaných scének, které komentuje náhle na základě z podvědomí se vynořivších pocitů a proměn tělesného napětí. Mnohdy se situace vyšinou do zcela dadaistických souvislostí. Storytelling funguje obdobně. S tím rozdílem, že aktér má připravené základní příběhové obrysy, s nimiž jednání vstupuje. „Improvizace neimprovizace“. Jednotícím motivem, který spojuje jednotlivá vyprávění v Jsem nebe, je v promluvách obsažená poetická promluva. Každá z vyprávějících jednou vysloví magickou, leitmotivickou formuli: „Jsem nebe“. Dalším jednotícím motivem je rtěnka. Zvýrazňuje krásu, v nadměrné míře podtrhuje hnus, možná je také metaforou kultu umělé krásy. Stigma pro každou z postav (např. snubní prsten).

 

Prostor je dělený na jasně dané poloviny. V prvním aktérky vypráví příběhy. Druhému dominují bílé kostky. Na nich v řadách seřazené rtěnky vytváří iluzi modelek na molu či cimbuří hradeb, za kterými se zrovna nehrající herečky „schovávají“. Jejich fyzická přítomnost a spontánní reakce na samotná vyprávění, případně reakce diváků také rozbíjí jednoznačnou podobu světa vyprávění. Zároveň se v rámci vyprávění dostávaly do situace jako spoluúčastníce. Statickými pózami zesilovaly tematické podkresy jednotlivých příběhů (např. jako modelky obklopí jednu z beden coby modelky).

 

Jsem nebeJsem nebe

 

Postava Judity, která lstí připravila o život obávaného vojevůdce Holoferna, Ema Jurková vypráví přímočaře, jako by sama neměla potřebu ji komentovat. Strukturu vyprávění nerozrušuje, zachovává ji konzistentní. Simona Vičarová zase vyprávěla o „přírodním úkazu“ Julii Pastraně – ženě, která trpěla sklonem k růstu srsti a svým vzhledem mnohým připomínala opici. S ponižováním okolí se vyrovnává díky vlastní vůli překonat stereotyp a sama v sobě potvrdit ženství. Vičarová již jemně porušuje pravidla postavy a lehkými komentáři ozvláštňuje atmosféru svého příspěvku. Básnířka Emily Dickinsonová Zuzany Zapletalové byla dlouho upozaděnou ženou, ve které střet s „velkým světem“ probudil další, dravější životní energii. Její tvorba byla progresivní výpovědí, jejíž kvality docenila literární elita dlouho po její smrti. Zapletalová celé vyprávění vede jako uvolněnou rozpravu a organicky propojuje vyjmenování holých faktů a nadhledu. Nakonec Dominka Šindelková poměr mezi vlastním komentováním a vyprávěním životopisu „rekordní“ Lolo Ferrari nakonec rozbíjí. Forma jejího příběhu je nejvíce rozmělněná. Nejčastěji vychází z postavy a propojuje jeviště s hledištěm.

 

Celek je tedy budovaný jako postupně gradující dialogičnost a popírání hranic příběhu. Jurková neporušuje integritu postavy. Ironie v něm vzniká ve chvíli, kdy Judit popisuje, jakým způsobem mámila Holoferna a titulovala jej těmi nejrozkošněji perverzními osloveními, např.: „Čuníku“. Pro performance obecně platí, že čím vyhrocenějšími dilematy postava prochází, tím je forma neuspořádanější. Nejbizarnější výrok Pastrany tak byla ironická glosa o výzdobě bálu amerického námořnictva.

 

Nejvýraznější znak dialogického jednání je v příběhu Lolo Ferrari, kdy sama aktérka reaguje komentáři na intensivní podněty postavy. Větší provázanost jednotlivých vyprávění by do narativně performativního, minimalistického celku vnesla další komunikativní a hravý princip. Ale stále plyne: „Jsem nebe…“

 

 

Divadlo Na cucky – Jsem nebe. Storytelling: Barbora Voráčová. Hudba a scéna: Petr Jakšík. Premiéra: 13. 12. 2011. Psáno z brněnské reprízy 9. 3. 2012.

Komentáře k článku

U článku není vložen žádný komentář

Nový komentář

Jméno: 
Email: 
Předmět: 
Váš komentář (max. 1000 znaků, žádné HTML):  
inzerce