Králíček má brokovnici. Brokovnice má hlaveň. Králíček nemá hlavu.

27.3.2012 13:30:00 / Martin Macháček

 

 

Divadlo Feste v rámci desátého dílu cyklu Identita uvedlo drama Martina Crimpa Mimořádné události. Režisér Jiří Honzírek se tentokrát tematicky soustředí na problematiku vztahu civilizace a terorismu. Ve stylově strohé inscenaci si cynicky pohrává s nijak neobvyklým jevem. Návštěvou zabijáka v jinak úplně obyčejné škole. Crimp chladně analyzuje situaci nepřetržitým tokem útočných a nepříjemných myšlenek.


Všechno je čím dál lepší,“ neustále opakují aktéři i ve chvílích, kdy se podstatnou část inscenace zabývají brutálním útokem na školu i jeho příčinami. Čtyři herci (Marie Vančurová, Miroslav Černý, Václav Hanzl a Tomáš Sýkora) plynule přechází mezi nevýrazně konkretizovanými postavami. Ironicky komentují příběhy tří aktovek (Blankyt nebe, Tváří ke zdi a Méně pohrom), které mezi sebou pojí téma nemožnosti se vyrovnávat s událostmi, které zasahují životní standard v holém základu. Na útok školy nazírají ze tří perspektiv. Ačkoliv komentují přímé dění, mají k němu vypravěči silný odstup, jako by někomu převypravovali děj „krvavého bijáku“. Hovoří z pozice někoho, kdo je na všudypřítomné násilí navyklý a na následky brutalit reaguje rezignací. Jejich laškovnost zlehčuje vážnost situace. Zároveň cynický škleb tak prohlubuje tragickou podstatu události. Konzumace násilí z něj v našich společenských, politických i životních podmínkách vytváří abstraktní pojem. Nic, co by se v naší „perfektně formované, bezchybné“ společnosti mělo objevovat. Leitmotivem Crimpova textu je právě neustálé připomínání bezchybnosti a funkčnosti společnosti západního modelu. V textu se zároveň neobjevují žádné dystopické motivy. Vše probíhá v rámci kvetoucí seriálové utopie, která vytěsňuje vážná témata na úkor banálních radostí, jako např. „upraveného chodníku v tiché čtvrti, kde bydlí samí slušní lidé“. Crimp podvratně do takto fungujícího světa pevně začleňuje násilí. Není pro obyvatele něčím novým a šokujícím, je v něm zkrátka mimoděk obsaženo.


Ne zcela identický, ale podobný přístup jako má autor i inscenátoři Mimořádných událostí k problematice banalizace a marginalizace násilí, má Michael Haneke ve filmu Bennyho video. Ačkoliv oproti inscenaci primárně tematizuje vliv média na citlivost k násilí (v níž je motiv videa jako součást celku) je způsob vyprávění podobný právě znásobením odstupu skrze dotáčky. V obou případech je video médiem, které zkresluje realitu. Médiem, které svým konzumentům nabízí laciná východiska a plazivě mění jejich přemýšlení.

 

Mimořádné událostiMimořádné událostiMimořádné události


Pro každou aktovku volí Honzírek odlišný formální rámec i práci s živým videem (koncept scény: Radomír Otýpka; realizace scény: Alžběta Hanzlová). Skrze strohý, precizní vizuál inscenace dění glosuje chladně a odtažitě. První část připomíná kino projekci. Každý z diváků obdrží popcorn a sleduje aktéry při snídani a nevázané, banální konverzaci. Projekce se zprvu jeví jako předtočená. Čtveřice vášnivě komentuje rodinný příběh, který zároveň přidáváním nových skutečností domýšlí a ovlivňuje. Druhá část tematizuje samotnou střelbu ve škole. V celku inscenace je nejvytříbenější co do prostředků. Jednání postav se od banálního blábolení přesouvá do světa dětské hry. Násilí je tak vykresleno s nevinností, dětskou upřímností. Sýkora se stylizuje do role učitele či „předsedy třídy“ a události popisuje jako vzrušující látku. Nárazově se dostává do pozice útočníka a přímo atakuje publikum, jako by jednal se svými oběťmi. Černý se zase coby „šprt“ neustále hlásí a agilně se snaží doplnit to, na co Sýkora pozapomněl. S naprosto minimalistickými hereckými prostředky herci vytváří plastický obraz dění. Obratně přesouvají pozornost z děje na hledání motivací, proč člověk vezme zbraň a spáchá atentát. Poslední část propojuje obě předešlé. Kombinuje přímé snímání kamerou a hereckou akci. Scéna připomíná výslech. Vančurová sedí sama za stolem, který v první scéně postavám sloužil jako slavnostní snídaňová tabule. Rozvážně vypráví dovětek příběhu. Je přerušována hlasitějšími promluvami dua Hanzl a Černý sedících proti ní těsně u diváků jako vyšetřovatelé. Sýkora voskovými pastely vymalovává idylické, dětsky infantilní výjevy. Dítě s naivní radostí, možná i pod vlivem reklamní estetiky, překresluje „hodnotová měřítka sociální stability“. Sluníčko, mráčky i domeček. Proč, to však nestačí dovyslovit. Zbloudilá kulka, inu. Každá část inscenace Mimořádné události popírá formální premisy té předchozí. Destrukce jednoho funguje jako vstup do dalšího. Jednoduchý princip tak prohlubuje hrací prostor a kruhově propojuje prostředky, jakými se v inscenaci přenáší obraz i významy.


Mimořádné události jsou provokativní inscenací, která postrádá něhu. Vše, co je v ní něžné, dávají inscenátoři do odporného kontextu. Zároveň není text prvoplánovou hříčkou o terorismu. Spíše hlubokou studií společenské dichotomie. Na jedné straně extrémního strachu a na druhé absolutní bláhovosti a důvěry ve stabilitu. Králíček (Václav Hanzl), který se objevuje na začátku, jako reklamní maskot svou přítomností posiluje fetišistický ráz umělého domácího ráje. Do chmurných elektronických ploch Honzírkova dlouhodobého spolupracovníka skladatele Jiřího Starého si rozkošný huňáček brouká „dubadubadubaudubadubaduba“. Po čas inscenace se proměňuje v obludnou ikonu, která do vyprávění vnáší brokovnici.

 

 

Divadlo Feste – Martin Crimp: Mimořádné události. Režie: Jiří Honzírek. Překlad: Julek Neumann. Dramaturgie: Katarína K. Koišová. Scéna a kostýmy: Radomír Otýpka. Hudba: Jiří Starý. Světla a zvuk: Václav Kuropata. Produkce: Barbora Doležalová. Hrají: Marie Vančurová, Miroslav Černý, Václav Hanzl, Tomáš Sýkora. Premiéra: 20. 12. 2011.

 

Komentáře k článku

U článku není vložen žádný komentář

Nový komentář

Jméno: 
Email: 
Předmět: 
Váš komentář (max. 1000 znaků, žádné HTML):  
inzerce