Peklo je dalším projektem autorské dvojice Stanislav Moša – Zdenek Merta v Městském divadle Brno. Sestry Lena (Radka Coufalová) a Lucie (Hana Holišová) se rozcházejí v okamžiku když jedna z nich uspěje na tanečním konkurzu. Úspěšnější Lena se dostává do přízně hraběte Sebastiana von Steinberga (Petr Štěpán), jež ji zahrnuje prezenty a neobvyklou náklonností. Procitá mezi nimi silný vztah, vedoucí k tragické smrti hraběnky Evy von Steinberg (Alena Antalová). Zatímco neúspěšná Lucie se ocitá na ulici, kde potkává partu hopperů. Přijímají ji do komunity a Lucie s jedním z nich, s Tomem (Dušan Vitázek), upadne do víru divokého intimního vztahu provázeného drogovými experimenty. První část završuje Lenino setkání se sochařem Davidem (Stano Slovák). Oba „nečekaně“ vzplanou silným platonickým milostným puzením (i když je David představen jako homosexuál). Hrabě z žárlivosti zosnuje sochařovu vraždu. Místo Davida vrah zabije Lenu. Steinberg se pokouší zodpovědnost za Leninu smrt na Davida svalit a uzavře ho do zrcadlové kostky. Podrobuje umělcovu duši „strašlivým mukám“. David uniká, příznačně za pomoci zbytků Leniny sochy, a pravda vychází najevo. Lucie, která se účastní Steinbergových zvěrstev, si na samotném závěru vybírá toho pravého…
Moša se snaží na příběhu dvojčat – baletek demonstrovat, jak na vývoj lidského charakteru působí sociální poměry, ve kterých se člověk nachází; analyticky pojmenovat rozdíly mezi nejvyšší a nejnižší společenskou kastou a zároveň rozkrýt jejich ostrý střet. Chtěl se také dotknout citlivosti umělcovy duše a jeho hloubky vnímání obrazu světa. Co do šíře motivů je Peklo výzvou, bohužel ve výsledku jde pouze o nezdařilý pokus s propojováním žánru sociálního a psychologického dramatu na muzikále. Žánrový chaos, který na scéně vzniká, se nejvíce přibližuje „postmoderní telenovele“ s „písňovými vstupy“.
Celý text hry tvoří nic neříkající nánosy banalit, snažící se oslovit divákovu empatii a intelekt. Např. replika hraběnky Steinberogvé: „Musí to být…?“ (pomyslně chybělo jediné slovo – Maryšo), je mnohokrát obtažená fráze a velké klišé českého dramatu vůbec. Že by Moša chtěl připomenout, že je Peklo „výsadní“ inscenací Městského divadla či spíš Divadla bratří Mrštíků? Základem textu jsou nijak originální archetypy dramatických charakterů (např. zlý, polygamní monarcha; hodný, citlivý umělec) a stereotypy dramatických situací (zlý monarcha zanechá baletku v depresích a ona se uchýlí do bezpečí umělcovy lyriky). Naopak, co se vymyká jakýmkoliv stereotypům a chápání, je „originální“, až neuvěřitelné, zploštěné vnímání současné mladé generace – z inscenace vyplývá, že všichni, kteří nemají honosné paláce, šlechtické tituly či správní moc, jsou beznadějné případy žijící na ulici, živící se krádežemi a konzumací drog.
Možná, kdyby pozici režiséra nahradil někdo jiný, než sám autor (popřípadě naopak), mohl výsledný tvar vypadat jinak. Vizuálně je inscenace naddimenzovaně opulentní. Na muzikále nesmí chybět sbor tanečníků a zpěváků, ale pokud se v jedné inscenaci vystřídá balet parafrázující (spíš parodizující) Ďagileva, skupina dvaceti street dancerů, několikero společenských banketů a desítky neidentifikovatelných přízraků, tak je to hodně. V záplavě efektního balastu obrazy, které evidentně měly vypovídat o osudovosti života, jsou spíše hysterickými halucinogenními výkřiky než filosofickým pojednáním (např. křečovitá sebevražda hraběnky). V Pekle se ale rýsují i sdělné a po vizuální stránce jímavé scény. Přerod z pohřbu na svatbu minimalistickým přechodem je nejsilnější částí inscenace (ke škodě představení v polovině prvního dějství), který je nabourávána pouze zbytečným motivem Božského oka na ze stropu zavěšené vitráži. Při pohřbu hraběnky přítomní tlumeně zpívají Mertovu skladbu Requiem, která jako jediná v inscenaci z hudebního hlediska promlouvá komplikovanějším notovým jazykem (proto ji Moša raději použije dvakrát).
Zdenek Merta nenapsal nijak osobitou hudbu, spíše recykloval melodie z rozplizlých seriálových romancí, které zkombinoval s hudebními motivy „srdceryvných“ scén historických filmů. Na druhou stranu, jaká hudba může vzniknout pro libreto jako Peklo?
Scénografie inscenace zapadá do Mošovy koncepce: „všechno velké a množstevnaté“. Jaroslav Milfajt scénu navrhl jako prváček, který dostane barvičky do ruky a musí znázornit vše, co zatím v životě poznal. Střídáním přemrštěně různorodých scénografických prvků jednotlivých obrazů se bizarnost inscenace ještě dofukuje do podoby obřího papoucha. Pokoj hraběte tvořený pouze luxusním nábytkem se najednou vystřídá s tovární budovou z cihel, kde přebývá Luciina komunita. Tudíž obraz pouti s několika atrakcemi včetně strašidelného domu a maringotky nepřekvapí, pouze podtrhne „karnevalovou přeplácanost“ inscenace. Vrcholem jsou přechody mezi obrazy (divadlo disponuje posuvnými plošinami, které konkrétní scénu posunují za portály). Moša systém nadužívá a přechody se dějí zbytečně zdlouhavě a nelogicky (změna scény trvá cca minutu).
Co je na Pekle „nejinfernálnější“ – o pekle se jedná až v druhé polovině inscenace (ale kdo na ni zůstane?). Druhé jednání bylo kupodivu skromnější a intimnější. Šetřilo se v ní motivy, proměnami scény i hysterií (pouze na začátku). Samotný nápad zrcadlového vězení nabízí spoustu detailních vyhrávek – Moša pouze využije světel k tomu, aby byla tma v kostce, světlo na scéně a naopak. Jediný prvek, který přítomnost kostky ozvláštňuje je digitální projekce Sebestianových přeludů z dětství na stěnu. Kostka je na scéně jenom proto, aby ji mohl David rozbít a uchvátit diváky hlomozivým, zvukovým efektem tříštícího se skla.
Peklo je pokusem o autorský projekt, který selhal. Sledování této inscenace je nejlepší cesta (ne-li šoková terapie), jak si dokonale uvědomit, že v brněnské Červené knihovně přibyl nejčervenější přírůstek a celková nasládlost inscenace zkaramelizovala. Paradoxně nejvážněji míněné tvrzení, že Peklo je trilogií, vyvolává největší pobavení. Pokud by šlo o trilogii Peklo, Ráj a Nebe, svitla by jistá naděje, že možná další díly budou, jako duše z pekla stoupat (i kvalitativně) k nebesům. Nikoliv.
......................................................................................................................................................................................................................
Městské divadlo Brno - Zdenek Merta: Peklo. Režie: Stanislav Moša, Dramaturgie: Pavlína Hoggard, Scéna: Jaroslav Milfajt, Kostýmy: Andrea Kučerová, hudba: Zdenek Merta, Choreografie: Lucie Holánková, Leona Kvasnicová. Premiéra: 18. října 2008.
......................................................................................................................................................................................................................