O umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista na sídlišti pod Zelenou Horou

8.5.2012 14:30:00 / Lukáš Kubina

 

Nedávno proběhnuvší pašijový týden patří k nejvýznamnějším událostem v křesťanském kalendáři. V tomto týdnu je prostřednictvím tzv. pašijových her připomínán život Ježíše Krista - především jeho umučení a následné vzkříšení. Tradice inscenování pašijí sahá do středověku, kde nejdříve v kostele a později i mimo něj, vznikaly tzv. velikonoční hry.


Na tuto tradici navázali v roce 1998 ve Žďáře nad Sázavou lidé sdružující se okolo místní farnosti svatého Prokopa. Rok co rok se na zdejším sídlišti odehrává podívaná o utrpení Ježíše Krista (s výjimkou třech ročníků, které neproběhly kvůli nepřízni počasí). Jak samotní tvůrci tvrdí „Žďárská pašijová hra ‚Co se stalo s Ježíšem‘ není divadlem, ale evangelizací a hlavně božím dílem, kde jednotliví účastníci jsou pouze služebníky, kteří prožívají svůj příběh s Kristem, který je uprostřed nich.“ Je proto třeba pohlížet na tuto událost jinak než na klasické divadelní představení. Poněkud ztrácí význam hodnotit její estetickou úroveň, i když je jasné, že se samotní tvůrci o estetické působení pokoušejí.


Z podívané je zřejmá snaha přiblížit a upravit podobu představení pro mladší generaci, což je nejvíce patrné na volbě hudebního doprovodu, stylově připomínajícího písně z muzikálu Jesus Christ Superstar. Rocková hudba je nejvýraznější ve scéně, v níž římští vojáci mučí Krista důtkami, a za ním srocený dav skandovaně počítá jednotlivé rány. Pro zvýraznění atmosféry je toto jednání doprovázeno výrazně metalovou hudbou. Stranou nechme drobný přešlap, kdy ve scéně, v níž farizeové vynášejí soud nad Ježíšem, zní arabská hudba se zpěvem slov Allahu Akbar - tedy poněkud nonsens.


Žďárské pašije logicky prošly za řadu let vývojem. Místní lidé jsou na ně již zvyklí a aktéři získali zkušenosti. Scéna je vybudovaná na kopci v bezprostřední blízkosti panelových domů, tento kopec je navíc lemován přirozeným vyvýšeným hledištěm. Jde tedy o prostor takřka ideální pro podobnou akci. Na tomto kopečku stojí několik malovaných kulis, znázorňujících různá místa, spojená s posledními chvílemi Ježíšova života.

 

Pašijové hryKritik Luboš Mareček s křížem

 

To, co je zřejmě nejvíce pozoruhodné, je množství herců, které se blíží ke dvěma stům padesáti. Je tedy využíváno efektu davových scén. Herci jsou od diváků odděleni plotem, většina děje se odehrává poměrně ve velké vzdálenosti od diváků, což s sebou nese problém se slyšitelností jednotlivých promluv, jenž vyřešili tvůrci tím, že aktéři repliky dopředu namluvili a v průběhu představení je jejich řeč dabována. I když to v některých fázích působí poněkud nepřirozeně, jde zřejmě o rozumný kompromis. Vzhledem k tomu, že se představení odehrává ve večerních hodinách, je výraznou součástí celé podívané také práce se světly.


Hlavním důvodem konání této akce je tedy připomenout pašijový příběh divákům, neméně či možná ještě důležitější je ovšem i aspekt prožití události i ze strany samotných aktérů, tj. příslušníků místní fary, pro něž účast v této hře zvyšuje intenzitu prožitku nejvýznamnějšího křesťanského svátku. Proto je důležité, že není žďárská velikonoční hra ztvárňována najatými profesionálními herci. Tento, řekněme jiný přístup, s sebou nese zvláštní a specifické situace (například hlavní roli, tedy postavu Ježíše, odmítali někteří věřící hrát, protože se necítili natolik dobrými lidmi, apod.).


S tím souvisí i společenský rozměr celé podívané. Už samotné umístění představení na žďárské sídliště, kdy místní amatérští herci hrají pro místní obyvatele, má sebeurčující a jednotící efekt, jenž možná trochu trpí jistým odstupem herců od diváků, způsobený jednak přehrazením jeviště a hlediště kovovým plotem a také faktickou velkou vzdáleností hracího prostoru od hlediště. Nicméně diváci nejsou pouze pasivními pozorovateli příběhu, ale aktivně ho prožívají, což je patrné zvláště v závěru, kdy společně zpívají náboženskou píseň, a to zvláště mladí lidé, jichž bylo v publiku zastoupeno poměrně velké množství.


Žďárské pašije jsou svým způsobem fenomenální, těžko bychom u nás hledali podobnou událost, při níž více jak dvě stě herců hraje pro několik tisíc diváků. Více než o divadlo jde svým způsobem o náboženský rituál. O intenzivnější, pospolitější prožití doby, v níž si křesťané připomínají umučení a vzkříšení Ježíše Krista.
 

Komentáře k článku

U článku není vložen žádný komentář

Nový komentář

Jméno: 
Email: 
Předmět: 
Váš komentář (max. 1000 znaků, žádné HTML):  
inzerce