Na zrůdné hůrce

Osudovost. Msta. Zlo a brutalita. Drama o lásce a až nelidské nenávisti se odehrává v jediném pokoji. Dramatizace románu Emily Brontëové Na větrné hůrce Marty Ljubkové a režiséra Jana Mikuláška je o lidech, kteří se ať už pod bičem osudu či vinou charakteru mění ve zvrácená krutá zvířata týrající veškeré žijící bytosti okolo sebe. A zároveň o silných vazbách, jež si tito tvorové dokáží mezi sebou vytvořit. Příběh Kateřiny a Heathcliffa je o mstě sobě i jiným za svoji nenaplněnou lásku.

V inscenaci lze těžko nalézt zcela kladnou postavu. Můžeme pouze měřit, do jaké míry se kdo nechá unést svým odporem k ostatním postavám. Nejlépe ze srovnání vychází dokotor Kenneth (Dušan Urban) a chůva Nelly (Kateřina Krejčí), pravděpodobně proto, že jako jediní nejsou poznamenaní žádnou láskou. Nelly si postupně vybuduje nenávist „pouze“ ke Kateřině a jejímu chování, jež je podle ní jen dětskou urputností při dožadování se pozornosti.

Hindley, a později i jeho syn, je naopak od začátku psychicky narušený jedinec s velkým sklonem k tyranii a agresivitě, kterou projevuje posléze nejen k Heathcliffovi, ale i ke svým nejbližším – sestře, vlastnímu synovi i chůvě. Mezi nejkrutější však patří překvapivě ústřední dvojice Heathcliff (Tomáš Dastlík) a Kateřina (Sylvie Krupanská). Stejně jako jejich láska, i jejich nenávist, pomstychtivost a krutost překračují hranice normálu. Jejich síla je patrná především v situacích, kdy se mezi nimi ocitne někdo třetí. Např. ve scénách, kdy Kateřina prozrazuje Heathcliffovi Isabelinu náklonnost k němu nebo při bitce Heathcliffa s Edgarem, Kateřininým manželem. Na jevišti je vytvořen trojúhelník, ze kterého Edgar i Isabela nemohou uniknout, a nacházejí se v ponižující a utlačované pozici.

Heathcliff po celou dobu vykazuje nadhled a nadřazenost (a to i přes svůj původ), jež ke konci přechází v autoritativní brutalitu (př. obraz, kdy nutí malou Kateřinu a Lintona ke sňatku). Postavy svou surovostí neničí jen své okolí, ale i sebe. Hindley (Lukáš Melník), Kateřina i Isabela (Tereza Vilišová) procházejí naprostou sebedestrukcí. Stejnou měrou jako zrůdnost se na jevišti vyskytuje spalující láska a vášeň, a to nejen mezi Heathcliffem a Kateřinou. Bezmezně zamilován je Edgar (Ondřej Brett) i jeho sestra Isabela. Za to jsou všichni potrestáni nekončícím trápením.

Výprava Marka Cpina je koncipována jako obývací pokoj se dvěma východy, rohovým gaučem a stolkem s televizí. Vpředu má místnost protáhla křídla, přičemž v jednom z nich je matrace, na druhé straně židle s mikrofonem postavená za průhlednou stěnou. Právě zde se střídají postavy, jež odříkávají několik vypravěčských pasáží, což evokuje policejní výslech nebo svědectví o události. Scénografie působí minimalisticky; s dějem koresponduje chladem a prázdnotou.

Kostýmy jsou spíše moderního rázu. Překvapivým faktem je odění Heathcliffa – po celou dobu zůstává ve slušivém obleku. Známkou jeho společenského postavení se stává pouze obutí. Zpočátku je zcela bos (odstrkován rodinou, sklízí posměch a snáší fyzická napadení), posléze na sobě má boty (po návratu a zbohatnutí), ke konci však nosí botu pouze jednu (lidé se mu neposmívají za jeho původ, ale nenávidí jej a bojí se ho).

Podobnými znaky a symboly je protkána celá inscenace. Vánoce jsou znázorněny zapálením prskavek a pobrukováním koledy, drobný déšť vystřikováním kapek z hrníčku, bouře litím vody z plastových modrých lahví, jež jindy „obsahují“ alkohol. Vítr je symbolizován fénem, který se zároveň stává i nožem.
Nejhojněji použitým symbolem se stávají jablka – znamení hříchu, vinny či poskvrněnosti. Poprvé se objevují, když Heathcliff vychrstne Edgarovi do obličeje jablečné pyré. Vizuálně zajímavou je scéna, kdy jablko drží Kateřina v ústech a Edgar s Heathcliffem do něj vášnivě koušou a milovanou ženu si mezi sebou přetahují. Na cestu z jablek také Heathcliff naláká malou Kateřinu do domu na hůrku, což značí pomstu, kterou hlavní postava zosnovala.

Symbolem smrti se stává káča, kterou zbylé postavy roztočí, patrně na znamení života jako nekonečného koloběhu. V případě smrti Heathcliffa, v závěrečném obrazu, je využito všech sedm káč najednou a světla pohasnou teprve ve chvíli, kdy se poslední káča zastaví.

Některé výše zmíněné scény, jako např. ta, ve které herečka cáká vodu z hrníčku a říká „Prší“, vyvolávají smích. Komika má ale v inscenaci ironický význam, až chvílemi člověku tuhne krev v žilách. Jako např. při zachycení obyčejných dní Kateřiny a Hindleyho. Edgar se vrátí z práce, Kateřina na něj čeká na zemi nachystaná k souloži a poté, co vše skončí a Edgar odchází, povídá si Kateřina s vycpaným čápem. V tu samou chvíli na druhé polovině jeviště osamělý alkoholik Hindley zvrací. Z obou obrazů čiší smutek, prázdnota a nedorozumění. Stejně mrazivý je i moment, kdy Kateřina stojí uprostřed místnosti ve svatebních šatech s křečovitým úsměvem na rtech a skleničkou v ruce si cinká s imaginárními svatebčany, zatímco Heathcliff odříkává svůj monolog o tom, jak je pro něj Kateřina všudypřítomná. Stejně tak se Kateřina nemůže zbavit myšlenek na Heathcliffa, což je naznačeno při jeho první návštěvě v Edgarově sídle na Drozdově. Kateřina symbolicky otevírá dveře, Heathcliff však stojí u stěny uvnitř pokoje, jako by Kateřinu nikdy neopustil.

Jízlivost tvůrců se promítla i do světelného designu. I přes veškerou surovost se po konci každé scény rozsvítí reflektory a vytvoří na jevišti světelné srdce.

Problémem inscenace se stává druhá část románu, a to po smrti Kateřiny, kdy se Heathcliff zrůdně mstí na další generaci. Tato pasáž je zdlouhavá a zmatená. Během dvaceti minut je divákovi ve zkratce shrnuto, jak to se všemi dopadlo. Právě krátkostí ztrácí situace na důležitosti a stává se plytkou a zbytečnou. Např. vztah mladé Kateřiny a Lintona není dostatečně vybudován, proto pomsta protagonisty nevyznívá tak podle a zle, jak by měla.

Z inscenace Jana Mikuláška tryská zoufalství, hořkost, jízlivost, ironie, surovost, sobectví a chlad. Což ještě více umocňují výborné a přesvědčivé herecké výkony (především Tomáše Dastlíka, Sylvie Krupanské a Terezi Vilišové), chladně působící prázdná scéna Marka Cpina, výběr hudby i režisérem použitá symbolika. Divák je po celou dobu obklopen hrůzostrašnou a mrazivou atmosférou, jež ho nenechá ani na chvíli odtrhnout oči z jeviště. Inscenace s až děsivou naléhavostí předkládá extrémní příklad, čeho všeho jsou lidé schopni a jak lehce se z nich dokážou stát zrůdy bez špetky špatného svědomí. Oč hrůzněji pak vyznívá samotný konec, kdy je největší bestie Heathcliff pohřben, proti vůli všech sousedů, se svou láskou a jeho duše tak nezaslouženě odchází spokojeně na onen svět...

Komentáře k článku

Nový komentář