Egdark

Temně groteskní svět hororové jednoaktovky Edgar Ladislava Klímy převedl Konrád Popel se svým týmem Divadlo Plyšového medvídka do podoby loutkového představení. Inscenace měla premiéru v rámci posledního dne zlínského festivalu. Popel aktovku o třech postavách situuje na klaustrofóbně malé jeviště. I přes použití dvou lampiček je scéna potemnělá, stále zšeřelá. Valná většina děje se odehrává v Edgarově pokoji.

Malý Edgar (Miroslav Černý) se děsí přízraku svého děda Benedikta (Konrád Popel), který zřejmě ve výročí úmrtí vstane z rakve a půjde si s ním povídat. Rozhovorům přikukuje Viktorie (Marina Ra), Edgarova přítelkyně. Herečka sama doprovází inscenaci na klávesy a volí co nejskřípavější tóny. Pouze trio postav, který bloudí v jednom bytě (skoro do sebe až naráží), zintenzivňuje pocit nemožnosti úniku, který Edgar vyřeší až sebevraždou. Edgarův strach přerůstá v paranoiu, v níž se mu spojuje výsostná snová rovina se skutečností. Jeho děs a svědomí vytváří napětí, které jej zprvu donutí v kombinaci se silnou podezřívavostí zabít Viktorii, i když původně mířil na děda. Benedikt jej postupně čím dál tím víc sžírá svými posměšky. Edgara Černý namlouvá jako naivního chlapečka, který se zajíkavě vyjadřuje o každé skutečnosti. Bojí se ji vyslovit a nedokáže se vnitřně vyrovnat s tím, že je zřejmě katalyzátorem Benediktova úmrtí.

Náročný filosofický text, kombinující existenciální promluvy, výpověď hluboké deprese i děsuplné popisy, plyne lineárně. Jeho, ač minimalistická a úsporná interpretace, občas upadla do stereotypu a ztrácela dynamiku. Premisou inscenace byl kromě skvostného textu vizuál. Expresivní loutky Edity Kurkové s výrazně deformovanými rysy (výrazně vystouplé oční bulvy) se vláčně pohybovaly temným, uzavřeným a neprostupným mikrosvětem scénografa Jaroslava Čermáka. Chladnému mauzoleu lichoběžníkového půdorysu dominuje Benediktův portrét, u kterého plápolají pohřební svíčky. Černé, bílou žíhané stěny texturami připomínají mramor. Bílá šála vprostřed zadního prospektu byla jediná průchozí část pokoje. Poslední možnost úniku, skrze kterou se objevoval Benediktův přízrak.

Atmosférická, koncentrovaná loutková kreace naráží paradoxně na výsostný text, ke kterému inscenátoři přistupují až s „božským“ respektem. Drobné redukce obrazivých promluv a lehké prosvětlení tmavosti by neubraly celku na děsivosti i ponurosti.
 

Komentáře k článku

Nový komentář