Šelma nebo býložravec v nás?
Text současného rakouského dramatika Petera Handkeho Podzemní blues je monologem muže, spílajícího všem okolo sebe, snažícího se otevřít oči svým spolucestujícím v podzemním metru, tedy i divákům. Poukázat na jejich zbytečnou existenci, přetvářku, pózy. Dává najevo odpor k jejich „načepýřenému ztělesnění“. Režisér Dušan D. Pařízek však svou úpravou zcela změnil podtext daného díla.
Spolucestující, jimž rozhněvaný muž (Martin Finger) nadává, zůstávají imaginární. Až na jednoho – druhého rozhněvaného muže (Boleslav Polívka). Režisér původní monolog těmto dvěma postavám rozdělil. Stalo se tak, že muž číslo jedna je zaražen a poražen svými myšlenkami, svými urážkami, svými slovy mířenými směrem k ostatním, jež mu druhý muž bez milosti vmete do obličeje. Vše nasvědčuje tomu, že výlet metrem je pouze náhledem do podzemí lidské mysli a podvědomí, ve kterém se přebíjí několik hlasů. Jeden, jež se, stejně jako postava Martina Fingera, bezmyšlenkovitě a zatvrzele snaží formulovat nepříjemné (ne)pravdy, povyšuje se nad ostatní a bez výčitek svědomí, bez servítků, komentuje cizí pocity a chování, jež u nich odtuší či vypozoruje. Pak je tu hlas druhý, postava Boleslava Polívky. Stejně nekompromisně trestá onu zatvrzelost, čímž ji zároveň mírní. „Nedívej se na ně jako šelma, ale jako býložravec.“
Právě díky tomuto uvědomování si bezvýznamnosti neustálého spílání Polívkův rozhněvaný muž č. 2 dokáže na konci z podzemní dráhy vystoupit. Nebo jen ví, jak skutečný názor schovat za pózu jisté přívětivosti? Opouští metro „hlas“, jenž je příjemnější, bezproblémovější , a tudíž vhodnější k životu nad zemí?
Inscenace, která stojí na silném textu a výrazných hereckých osobnostech, nutí publikum k přemýšlení. I přes složitost, jež převedení Handkeho dramatu na jeviště vyžaduje, vytvořili inscenátoři adaptaci, u které se divák díky střídání vážnosti s jistou nadsázkou i místy pobaví, a to nejen nad slovními hříčkami.
Podzemní blues nedoprovází žádné světelné změny, žádné přestavby, žádná hudba. (S výjimkou konce, kdy Bolek Polívka zahraje na fujaru.) Pouze jeden mikroport na začátku. Pouze jeden bodový reflektor hledající schovávajícího se herce na scéně. To vše umocňuje pocit uzavřeného prostoru, kde se ode všech stěn odráží nepříjemné myšlenky, které se snažíme potlačit, které nechceme slyšet, a především, které se stydíme vyslovit nahlas. Zbavit se jich však nemůžeme.
Divadlo Komedie – Peter Handke: Podzemní blues. Úprava, scéna, režie Dušan D. Pařízek, kostýmy Kamila Polívková. Hrají Martin Finger, Boleslav Polívka. Premiéra 25. 6. 2011. Psáno z reprízy 15. 6. 2012 na festivalu Divadelní svět Brno 2012.