Nejkratší epický útvar bajka vznikl již v dobách Sumerské a Babylonské říše před téměř 5000 lety. Nejznámějším autorem byl v 6. století př. n. l. otrok Ezop. Za dobré služby dostal od svého pána svobodu, díky čemuž se mohl věnovat psaní bajek. Jeho pokračovateli byli například francouzský básník Jean de la Fontaine nebo známý kritik společnosti carského Ruska 19. století I. A. Krylov. I přes své stáří neztratily krátké satirické příběhy plné kritiky lidské společnosti, mravů a politické situace na zajímavosti a aktuálnosti.

V květnu letošního roku uvedlo tyto léty prověřené příběhy v úpravě pro nejmenší diváky brněnské Divadlo Polárka. V hodinovém představení předvedli herci dětem celkem 8 bajek, mezi nimiž byly například příběhy O medvědici a čápovi, Vráně a džbánu nebo O velké svini. Všech osm bajek spojoval jednoduchý příběh dvou skřítků resp. vypravěčů Rybízka a Borůvky. Skřítka a Skřítkyni diváci zastihnou zrovna při jejich obědové pauze mezi prací. Oba dva mají velký hlad a shánějí si něco k snědku. Získané jídlo se jim však nikdy nepodaří sníst společně. V jednom případě ho chamtivější a hladovější Rybízek sní všechen sám, jindy se skřítci nemohou dostat do uzavřené láhve apod. Všechny bajky se alespoň okrajově týkají jídla, ve skutečnosti v nich však jde především o špatné lidské vlastnosti, jako je chamtivost, sobectví, vychytralost a další.

Režisér Ján H. Mikuš se rozhodl co nejvíce zaktivizovat dětskou představivost, a proto vydatně posílil vizuální stránku inscenace. Hlavním tvůrčím prvkem celého představení je tak propojení pohybového divadla a práce se světlem. Scéna Diany Strauszové je tvořena pouze třemi bílými plochami. Centrální stěnu režisér využívá jako promítací plátno resp. plátno vhodné pro stínohru.

V každé bajce se pak objevuje jedna z mnoha variant tohoto umění. Nejdříve Mikuš pracuje s plochými loutkami, poté komponuje statický stín herce s dokreslováním prostředí přímo na sklíčko instalované těsně před bodový reflektor, osvětlující zezadu promítací plochu. Příkladem této techniky je okamžik, kdy herec zaujme konkrétní polohu a kreslíř mu poté domaluje do jeho nastavených rukou létajícího draka a nad ním mraky. Celá akce je zakončena efektem deště, tedy postříkání sklíčka vodou. Vrcholem stínohry se stala bajka O lišce a havranovi. V tomto příběhu herci používají pro ilustraci děje pouze svá těla. Kombinací dvou či více končetin, jednoho nebo více herců, tak vznikly stíny neuvěřitelně podobné skutečným zvířatům.

Do detailů propracovanou vizuální stránku podporuje kvalitní živá hudba Jana Ženatého. Obsazení kapely nebylo příliš velké, na malém balkóně nad scénou se střídali pouze čtyři hudebníci. Všichni však hráli na více hudebních nástrojů, díky čemu variovali hudební témata v jiném nástrojovém obsazení. Základním hudebním stylem v této inscenaci bylo nenápadné blues, jež doplňovalo většinu vypravování. Vrcholem inscenace se stala závěrečná bajka O lvu a myši. Ta se od předchozích bajek hudebně i herecky naprosto lišila. Hudebníci společně se stínoherci a dvojicí skřítků vystoupili před plátno a pomocí jakéhosi voicebandu zazpívali, zarecitovali a částečně i zarapovali celý příběh. Rytmika této pasáže byla tak chytlavá, že děti vstávaly ze sedadel a začaly na svých místech tancovat.

Ačkoliv jsou bajky známy především pro své závěrečné morální ponaučení, režiséru Jánu H. Mikušovi se ho povedlo téměř minimalizovat, přičemž však bajky zároveň neztratily na poučnosti. Příběhy zpracoval formou, která se nesnaží dětem konkrétně říkat, co je špatné a co dobré. To vše je řečeno a předvedeno prostřednictvím dvojice vypravěčů. Poučení, která ke skřítkům vždy po odehrané bajce doletí na papírovém lístku, patří primárně jim, dětem až sekundárně. Rybízek či Borůvka vždy přečtou, jaké resumé je na lístku napsáno, načež se hluboce zamyslí. Tím dávají prostor pro zamyšlení také samotným divákům. A skutečně bylo vždy v tomto okamžiku v hledišti absolutní ticho a děti napjatě poslouchaly každé přečtené slovo. V inscenaci odpadá klasické moralizování herci, kteří se s poučkou většinou obrací přímo k nejmladšímu publiku. Děti tak poučení vyplývající z příběhů mohou snadněji přijmout a uvědomit si, jak hluboký význam je v obsahu skryt.

Komentáře k článku

Nový komentář